Text z mého e-booku: Jak probudit v dětech nezávislost a sebevědomí u nás doma, ,strana 41

Využijme každodenní aktivity jako “ super speciální“ cvičení

Byla by škoda každodenní aktivity s jídlem nevyužít k rozvoji sebedůvěry a nezávislosti. Už hodně malé děti, které teprve lezou, mohou začít s těmito aktivitami. Velmi záleží na rychlosti vývoje hrubé i jemné motoriky – právě kvůli tomu mohou ve zvládání těchto aktivit vznikat velké rozdíly. Některé děti v devíti měsících už chodí a dokážou si tedy ke stolu samy přinést talířek s jídlem, jiné teprve začínají lézt. Pro ty je spíše adekvátním úkolem donést si ke stolu lžičku či prostírání.
My rodiče chceme být připraveni plně využít každého senzitivního období, kdy je dítě extrémně zaměřeno na nějakou činnost a v té situaci se učí mnohonásobně rychleji. Jídlo je jedním z nich. Další krok je pak příprava jídla a samotné vaření. I to jsou krásné aktivity, které děti milují a jakoby nic se učí mnoha dovednostem, které neviditelně rozvíjí jejich sebehodnotu:) Napsali jsme o tom i Rodinnou učebnici vaření s dětmi od 1 roku.

Dítě, které ještě leze se od 9 měsíců chce krmit samo.

Je fajn když, mu to umožníme. Můžeme mít např. dvě lžičky. Jednou ho krmíme a dbáme na to, aby se dítko skutečně najedlo. Druhou mu necháme v ruce, ať se s ní sám zkouší najíst. Je to celkem dlouhá cesta – od talíře k puse. Ale jinak než tím, že si to děti zkoušejí, se to naučit nedá. Možná, že pokud dítě dostane lžičku do ruky v pozdějším věku, bude už obecně zručnější. Pak má ovšem dost často pocit, že to není činnost pro ně – protože mu předtím byla často upírána.

      Velkým pomocníkem k jídlu může být také vidlička                    (namísto klasické lžíce).

Později, když dítko už nedostává pouze kašovitou stravu, je možné mu malé kousky napichovat na vidličku a nechat ho, aby je samo strčilo do úst – tj. jednoduchou cestou se skutečně najedlo a dosáhlo toho samo. Malou vidličku volíme tak, aby byla malé velikosti, lehká (babusová) – dobře se dítku držela v pěsti a její hroty nebyly příliš ostré. Také se dá na trhu sehnat lžička zahnutá do pravého úhlu – dítě pak může vynechat jedno těžké přetočení zápěstí a donese jídlo i tak do úst. Je však dobré brzy tuto lžičku vyměnit za normální. Zahnutá lžička slouží pouze pro pochopení principu pohybu ruky a zastrčení potravy do úst. 

Malý stolek a židlička

Sleva 10% pro čtenáře blogu na stolek a židličku Mimimo

s kódem SMYSLOVY PRUZKUMNIK.

Už i stolek a židličku pro dítě vybíráme z pohledu rozvoje jeho samostatnosti. (A stolek Mimimo jsme s tímto cílem vytvořili). Do doby, kdy dítě ještě samo nesedí, potřebuje při jídle naši oporu. Dítěti však na pár krátkých minutek už ukážeme, že po šestém měsíci se nejí pouze vleže u maminky. Ale že je možné u jídla i sedět a mít mámu před sebou, ne být její součástí. Vždy však dbáme na to, aby dítě mělo podepřená zádíčka (např. polštářem nebo dítko při krmení přidržujeme), tak, aby byla zádíčka zakulacená a těžká hlavička nezatěžovala páteř, která ještě zatím není podpírána dostatečně vyvinutými zádovými svaly. Postupně se čas strávený v malé židličce protahuje a Lezísek tak objevuje kouzlo sedu u jídla a volných rukou. Doporučujeme mít pro Lezíska nízkou židličku, ze které časem i sám vyleze. Pokud totiž bude vědět, že je možné se od stolu vzdálit, nebude to chtít zkoušet během jídla. Jistě nastanou momenty, kdy se dítě bude u jídla nudit a bude chtít od stolu utéci. Cesta klidného sezení u jídla, ale nevede přes zapnutí pásu a přivázání dítěte k židličce. To, že jíme vsedě u
stolu je společenský návyk a ten také našim dětem pokud možno co nejvíce ukazujeme vlastním příkladem. Pokud my sami rodiče jsme „rozlítaní“, budou takové i naše děti. Proces „vtiskávání vzoru“ zde zcela 100% funguje. Sama jsem toto měla možnost poznat na svých dětech: s 2,5letou dcerou jsem seděla u oběda a mezi sousty jsem tu a tam odběhla zkontrolovat naše druhé dítě, miminko. Pak jsem měla možnost vidět dceru – jak si nacpe pusu jídlem, odběhne do dětského pokojíku, v momentě je zpět a pokračuje v jídle. V tomhle případě mě bohužel úplně kopírovala. Dlouhou dobu jsem se potom snažila dceru naučit, že se jí v klidu, vsedě u stolu.

V této kapitole o jídle v e-booku se dále dočtete jak:

• co dělat když se dítě patlá v jídle namísto toho, aby jedlo + recept na „patlací“ hmohu,
• proč děti tak milují rozlévání vody, a co dělat, aby nerozlévaly pití po stole,
• triky jak děti naučit nalévat vodu ze džbánku do skleničky,
• jak nechat děti, aby prostíraly stůl ve dvou letech,
• proč dětem dáváme hned od počátku rozbitelné nádobí,
• a jak zjednodušit dětem úklid po jídle.

A to vše bez tlaku na výkon a bezpečném prostředí, kde se děti učí mnohem více!

 Mému synovi bylo 9 měsíců právě v době, když jsme byli v létě na chatě v lese. Měli jsem jen staré nádobí, ale i tak mohl jíst sám. Byl často nahatý, abych nemusela řešit špinavé oblečení. A bylo to pro něj neskutečné dobrodružství. Škoda jen, že jsem ještě pro něho neměla nízký stolek a židličku, aby si tam i sám mohl sednout. Takto byl trochu na mě závislí, abych ho tam vysadila.