Moc zdravím ze 4medvědů,
dnes dopoledne začal cyklus seminářů Montessori inspirace pro život – kojenci a batolata v domácím prostředí.
Ač jsem to neměla v plánu (ve své přípravě na seminář ), došli jsme až k vnitřní motivaci dítěte, jak vlastně funguje a proč je pro nás tak zajímavá. Když budeme dítěti tleskat a říkat mu šikulka, tak spíše vytváříme tu vnější motivaci. To je spíše slepá ulička pro rozvoj dítěte.
Přeji krásné prázdninové dny. Letní dny letí jako voda a já začínám myslet na to, že mám
ještě před sebou spoustu psaní a tvorby alb na Montessori výcvik. Asistentku a tlumočnici
nám na kurzu dělá Kristýna Beránková, která je zkušenou Montessori pedagožkou ve své školce http://www.montessorikampus.cz/ a zároveň maminkou šestnáctiměsíční dcery. Je to magická kombinace:) A tak jsem se jí poptala, jak své nabyté Montessori zkušenosti používá doma se svou dcerou:) Celý příspěvek
Minulý týden jsem navštívila školku Monterana za městem St. Gallen ve Švýcarsku. Je to školka, která má je stará přes 20 let a děti zde mají opravdu hodně pomůcek a hraček, které za ty roky paní učitelky vyrobily.
Ve Švýcarsku je velké množství státních školek (které spravuje magistrát města) a třídy jsou rozmístěny téměř „na každém rohu“. Děti tak od 4 let mohou chodit do školky z domova samy. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že celková situace v této zemi je prostě jiná a že se to nedá srovnávat s našimi podmínkami. Děti si toto samostatné docházení náramně užívají a pro celou rodinu je to příjemné. Ve Švýcarsku je díky tomu velmi malé množství soukromých školek, na které stát nijak nepřispívá. Jednu soukromou jsme však navštívily, protože je podle programu Montessori.
Děti si nosí do školky svou svačinu v krabičce z domova. Na oběd chodí domů. Předškoláci se některé dny vrací zpět do školky. To, že ve školce nenabízí svačinu a oběd, není ani tak kvůli přísným hygienickým normám. Jak jsem si z počátku myslela po zkušenosti s našimi zákony, ale je to tak historicky ve společnosti zažito.
V Montressori školce, ale dobře vědí, jak je pro děti přínosné, když se na přípravě jídla mohou podílet. Mají pro ně proto nachystané aktivity s jídlem.
Např. mají možnost si sami udělat popkorn a polévku dle návodu. Často tyto aktivity mění a děti je moc rády využívají. Moc doporučuji doma děti přivést k vaření třeba alespoň touto cestou.
Maria Montessori jí pospisuje jako další silné a emotivní období v životě každého z nás. Počátek našeho života ve věku 0-6 let je také často a řekla bych, že právem, nazývána jako „malá puberta“. Jakákoliv puberta je výbušným a kreativním obdobím. Stejně tak jako věk od narození do šesti let. A co se dítě naučí nebo prožije v raném dětství, se v době dospívání velmi silně zúročí.
Každý to známe z vlastní zkušenosti a všichni víme, jak to bylo těžké sedět na druhém stupni ZŠ a pak na střední škole v lavici a poslouchat, co právě učitel přednáší. Venku na vzduchu bylo tolik krásných a zajímavých věcí. Pamatuji se, jak jsme alespoň o prázdninách na chatě s kamarády stavěli domky na stromě. Tajně jsme vzali dědovi z knihovny knížku a nákresy zahradního domku. Sami jsme si to nadšeně nastudovali do detailu a pak stavěli. Něco se povedlo něco ne, ale z chyb jsme se učili nejvíce.
A dnes na semináři o Montessori přístupu k dospívajícím s Davidem Kahm jsem se dozvěděla, že přesně takto to Maria vymyslela. Pedagogický přístup k dospívajícím ve věku 12-18 let by měl umožnit dětem prožít, ne jen poslouchat ve třídě, jak život skutečně funguje.
Proto sestavila koncept školy na farmě. Říká tomu Děti země. Děti sami pracují a žijí na farmě a sami se učí to, co právě cítí, že potřebují. A velmi rychle přijdou na to, že znalosti v jedné oblasti jsou propojeny s dalšími, a tak se sami vzdělávají a utvářejí svou osobnost. Učitel jim dává jen potřebné „klíče“ neboli vodítka a zažehává tak jejich zájem po vědomostech. Děti pak samy hledají řešení a hned využívají v praxi .
Znamená to tedy, že dítě ve 12 letech jde na internátní školu a zde žije na farmě. Zde se vzdělává, zažívá sociální interakci s kamarády a žije skutečný „dospělácký život“. Pro většinu rodičů a i pro mě (když jsem to slyšela před lety poprvé) je to velmi nepředstavitelné. A právě proto píši tento článek, aby rodiče malých dětí měli dost času si toto představit a promyslet. I v ČR se již tvoří plány, jak tyto školy do pár let vytvořit. Musím podotknout, že dítě opravdu roste a vyvíjí se tak rychle, že i vy brzy zjistíte, že tohle je přesně to, co ve 12 letech potřebuje – ačkoliv nyní je to pro vás nepochopitelné.
Maria Montessori svou pedagogiku nepovažuje za zážitkovou, projektovou nebo alternativní. V jejím přístupu je kladený důraz na psychologické zrání každého člověka a jeho potřeby v každém vývojovém stádiu. Vývoj každého dítěte pak znázornila do Konstruktivního rytmu života. Každá fáze vývoje má svá specifika a potřebuje jiné připravené prostředí.
Toto schéma je považováno za základ každé Montessori přednášky a všichni ho jistě známe. Řekla bych, že život sám je neustálý proces. Mně samotné při výchově a práci s dětmi tento pohled velmi pomáhá. Vše je vývoj a když víme, kam vývoj dítě spěje, pracuje se nám s ním lépe.
1. fáze vývoje
Klidný domov s láskou a přijetím je pro první fázi vývoje tím nejdůležitějším. Dítě rychle roste a zažívá své první emoce. Nevědomě tvoří samo sebe a po třetím roce již vědomě vyhledává práci např. ve školce, díky které poznává samo sebe a své vrstevníky. Pro děti z první fáze je typická vývojová otázka: CO?
2. fáze vývoje
Po šestém roce dítě potřebuje z rodiny vyjít na „výlety ven“ a postupně zažívat situace okolního světa. Děti již samy chodí např. na nákup či do knihovny. Ve škole se jejich zájem zažehává zajímavými příběhy o přírodních zákonitostech a příchodu člověka na Zem. Děti se naučí hledat informace a pochopí jejich spojitost. Mají velmi abstraktní myšlení a milují časové osy. Pro tyto děti je vývojová otázka: Jak? Kdy?
3. fáze vývoje
Ve dvanácti již znají okolní svět a nyní si ho potřebují skutečně zažít. Touží být ve společnosti vrstevníků a zde hledat své smysluplné místo. Hormony a emoce se bouří. Hledají smysluplnou práci a spojení s místem a časem, kde se nachází. Mají potíže s autoritami, ale dokáží respektovat smysluplná pravidla své skupiny. Nejčastější otázka je: Kdo jsem? A kde je mé místo ve společnosti?
4. fáze vývoje
V tomto období zažívají téměř dospělí lídé „závěrečné dotyky“ lidského vývoje. Zajímají se o práci pro společnost a lidstvo – např. humanitární projekty či třídní „revoluce“. Znají dobře své schopnosti a dokáží se rozhodnout, ve které oblasti se chtějí dále rozvíjet. Díky dobré adaptaci v tomto světě dokáží měnit a posunovat společnost dál. Vývojová otázka tedy je: Jak nyní využiji svůj život?
Děti byly týden s tetou na horách. Moc si to užily, měly mnoho zážitků a nových zkušeností. Jsem za to tetě moc vděčná. Užívaly si výlety po horách a průzračné jezero na koupání. Teta si to prý také užila, ale příští rok by chtěla, abych tam s ní byla také. Že by to přeci jen bylo lepší.
Po týdnu jsem za nimi přijela a zůstala s dětmi sama. Teta odjela domů. Druhý den jsem zjistila, že děti netuší, kde je talířek a hrníček na snídani. Nevědí, kde je botník, do kterého se ukládají boty, které se nyní povalují volně pohozené v předsíni. A netuší ani, kde je hadr, kterým po sobě potřebují utřít pocákanou podlahu v koupelně, nebo kde jsou uloženy ručníky na pláž. A mnoho dalších, dříve běžných věcí.
Uvědomila jsem si, že teta za ně asi musela vše dělat. Říkala jsem si, že té péče asi musela mít za celý týden „plné brýle“. Věnovat se dětem, celý den být venku, vařit a ještě za děti dělat to, co oni sami dokáží. Děti se naopak zřejmě nudily, když si měly jen „hrát“. Normálně je baví být součástí dění a o věci se také starat.
Další den jsme to tedy změnili a překvapivě stačilo jen ťuknout a děti vše docela rády dělaly samy. Navzájem se i hlídaly, když např. někdo zapomněl plavky na zemi a nepověsil si je na sušák.
Lupínky do mléka měly v nízké polici a chystaly je ochotně ke snídani všem. A někdy se dokonce dohadovaly, kdo bude mazat chleby na svačinu na výlet. Byl i velký zájem o to, kdo bude nalévat vodu do lahviček na kolo, kdo bude loupat brambory na loupačku, nebo kdo bude omývat kola od bláta.
Byly na sebe hrdé, že jsou právoplatnými členy naší skupiny a rády dělaly zcela běžné věci. A já nebyla vyčerpaná. Ačkoliv to vše vyžadovalo notnou dávku trpělivosti, určitě se to vyplatilo – mohla jsem si pak lehnout do lehátka před chalupu, koukat do modrého nebe a poslouchat to ticho…
Zaslechla jsem vyprávění maminky školkových kluků o tom, že čtou doma společně tak jednou za týden. Uf…
A pak jsem zaslechla, že roční dcera knížky trhá a ničí a tak je maminka raději schovala. uf….
Důvody, proč číst dětem jsou krásně zpracované v kampani Celé česko čte dětem, a uvádí zde i co pravidelné čtení dětem přináší – je to krása:)
„Aby měly svět rády. Aby se jim v něm líbilo. Aby věděly, že je větší než to, co vidí jenom očima. Aby mu věřily. A aby věřily nám, co jim čteme. Když čte taková maminka nebo tatínek – to je svět, jak má být: krásný, vzrušující, důvěryhodný, bezpečný a útulný.“ Luděk Richter, dramaturg, režisér a herec Divadelní společnosti Kejklíř.
I malé děti kolem roku se mohou již seznamovat s knížkami.
Zde je o tom zajímavý e-book ke stažení – 4 důvody proč číst miminkům a batolatům od Baby Signs. Nebo také inspirace na první knihovničku.
Děti potřebují ukázat, že i nás rodiče knížky zajímají a jsou pro nás zdrojem zábavy a informací. V dnešní době „displejů“ je to docela těžké, ale když známe důvody, proč dětem budovat vztah s knížkami, je to hned jednodušší. …. rozvíjí představivost …. zlepšuje soustředění, uklidňuje …. trénuje paměť …. přináší všeobecné znalosti …. ulehčuje učení a pomáhá dosáhnout ….úspěchů ve škole …. učí děti hodnotám a rozlišování dobra od zla …. rozvíjí smysl pro humor …. je výbornou zábavou ….. zabraňuje vzniku závislosti na televizi a počítači….
V Montessori prostředí dětem také knížky nabízíme. Jsou jednou z pomůcek, jak malým dětem zprostředkovat „jazyk“. Knížky se však pro děti nestanou jazykovou pomůckou, pokud ji dospělý nevezme do ruky (ukáže jak jemně a s respektem s nimi zacházíme) a nepřečte ji. Pokud knížky někde jen leží, jsou pro dítě pouhou hračkou s mnoha barvami. Jsou věcí, která hezky šustí a dobře se trhá. Dospělý ukazuje, jaký význam pro nás knížka má, ukazuje výslovnost, význam slov a vytváří pro dítě interaktivní zábavu.
Při čtení knížek je dobré zapojit i více mozkových center, tedy dát dítěti více smyslového materiálu. Když čteme o jablku, tak si i pro něj dojít a nechat ho dítě potěžkat, přičichnout k němu a později u stolu ho i ochutnat. Výzkumy prokázaly, že děti se více zajímají o věci, ke kterým jim také ukážeme skutečnou věc, než kdy jen slyší dané slovo. Kolem 10. měsíce děti rozumí slovům a názvům věcí kolem dítěte. Ukazování tedy napomáhá dětem na cestě pochopení a používání jazyka.
Pro malé děti je tedy velmi důležité číst knížky o reálných věcech a situacích, které si mohou propojit s vlastním životem. Lépe tak pochopí celý svět. Když dětem do 6 let čteme o skřítkách, dracích a ježibabách, vlastně tím děti hodně mateme. Tyto postavy si neumí najít ve svém světě a nechápou souvislosti. Je třeba děti nejprve zakotvit v realit a pak teprve po 6 roce otevřít dveře imaginaci a abstrakci.
Dítě ve věku do 6 let poznává svět kolem sebe a spojuje si abstraktní pojmy s konkrétním světem kolem sebe, seznamuje se s vlastními emocemi a začíná s nimi pracovat. Proto je v tomto období nesmírně užitečné, pokud dítěti tento svět a vnímání sebe sama přibližujeme předměty, obrázky, hračkami, ale také vyprávěním. Díky dobře zvolenému příběhu máme jedinečnou možnost přiblížit dítěti i emoce a prožitky hlavních hrdinů, ukázat jak se daný problém dá řešit a jaké to má následky. Tímto vším můžeme formovat myšlení, pocity, hodnoty, chování a respekt k sobě samému i druhým.
„Příběhy dokážou zvlášť účinně ovlivnit způsob, jak naše děti uvažují a jak se chovají, protože je rády poslouchají nebo čtou stále dokola. Opakování spolu s představivostí vašich dětí a neocenitelnou silou vaší přítomnosti činí z příběhů jeden z nejlepších způsobů, jak ovlivnit jejich myšlení.“ (Shapiro, L. E. Emoční inteligence dítěte a její rozvoj, 2009)
Již v prenatálním věku dítě slyší a můžeme mu číst a zpívat. Po narození dítě tyto zvuky uklidňují protože je již zná.
Zhruba od 4. měsíce, kdy dítě již vydrží delší dobu na bříšku, mu můžeme knížky postupně ukazovat. Když dítě sedí, je dobré mu i ukázat jak opatrně knížkou listujeme a jak obracíme listy.
Nejdříve nabízíme knížky:
Dobré je mít nízkou polici a na ní knížky položeny na plocho, aby dítě dobře vidělo titulní stranu a ne pouze hřbet knížky. Knížek v jeden čas nemusí na polici být vyskládano 10, ale stačí např. pouze 3-4. Dítě se pak lépe soustředí na danou knížku, může se jí zcela nabažit a pak přejít na další.
Určitě znáte děti, které nosí dospělým knížky a chtějí číst stále to stejné dokola. Touží vidět pohybující se ústa a dospělého milují zvuk známých slov. Příroda to tak zařídila, aby se dítě během 1 roka naučilo jazyk. Ostatně dítě se je schopné naučit např. 5 jazyků zároveň, pokud je má všechny ve svém okolí a vždy jedním jazykem mluví právě jeden člověk.
Když rodič otevře knížku a začne se ptát “ kde je kočička“, „ukaž mi krávu“ – to je pasivní čtení – dítě jen pasivně odpovídá na dotazy. Ale aktivní čtení je, pokud necháme dítě, aby si knížku samo otevřelo a našlo, co ho zajímá. Dospělý je průvodce, čeká co dítě zaujme, co řekne. A pak projeví zájem a vypráví právě o tom, co si dítě vybralo.
Osobně jsem toto s dětmi ani moc nezažívala. Řekla bych, že to bylo proto, že jsem znala účinné „triky“, které nám říkali na kurzu Respektování a pak jsem je také dlouho vylepšovala při každodenních nákupech. Něco fungovalo lépe a něco více.
Co se mně osvědčilo:
– Když jsme šli do obchodu, předem jsme si řekli, co budeme kupovat. Děti měli vždy povoleno koupit si něco malého do ruky.
– Když měl syn své „období maximálního úsilí“ okolo 18 měsíců nechala jsem ho nosit těžký pytel s bramborami a nebo velký pecen chleba. Byl nadšený a důležitý.
– Když byl čas a chuť, vymysleli jsme společně, co budeme vařit. Potřebné potraviny jsem si nakreslili na papír. V obchodě jsme pak podle našeho nakresleného seznamu hledali vše potřebné.
– Když se dětem něco moc líbilo, nechala jsem je to vzít do ruky, prohlédnout si to. Často toto stačilo, aby se danou věcí nasytili a nebylo nutné ji ani kupovat.
Velmi často na totom blogu zmiňuji slovo Montessori. Je zajímavé a inspirující se podívat, kdo za tímto vším skutečně stojí. Je to Maria Montessori.
Maria Montessori před více než 100 lety na dětech vypozorovala, že se nejvíce rozvíjí, když mohou být v kontaktu se skutečným světem. Děti mají v sobě vnitřního učitele a sami se touží rozvíjet a dobře vědí kdy a co dělat. Dnes toto vše potvrzují i vědci z neurolaboratoří, kteří zkoumají vývoj dětského mozku a používají k tomu moderní technologie, které dříve nebyly.
O Montessori metodě moc hezky vypráví Martina Kaděrová z Montessori společnosti zde:
Maria Montessori se narodila do „doby porozumění“ v roce 1870 v Itálii. V roce 1907 otevřela svou první školku, kde nabízela dětem pomůcky pro jejich smyslové vnímání, čtení, psaní a rozvíjení samo sebe. Svou metodu rozvíjela v době, kdy celý svět zažíval první i druhou světovou válku. A také díky tomu si uvědomovala, jak důležité je vychovávat vyzrálé, nijak psychicky nepoznamenané děti, které mají respekt a úctu k druhým a zároveň vědí co sami chtějí a potřebují. Tématu výchovy, vzdělání a míru věnovala velkou pozornost. V dnešní době, kdy válka není tak konkrétní, ale již mnozí mluví o válce v souvislosti s terorismem, je toto téma opět živé a důležité. A tak si říkám, kdyby všechny národy a hlavně ty muslimské, aplikovaly Montessori metodu, zda by byli přátelštější k ostatním lidem jiné rasy a náboženského vyznání. Vnímám velmi silně, že je třeba si hlídat naše hodnoty a vychovávat naše děti s respektem a úctou k životu. Musíme si naše hodnoty hlídat a k nim také vychovávat naše děti.
Toto je moc krásný 45minutový dokument o Marii Montessori a jejím životě a metodě:
Když dceři byl rok, chtěla jsem jí představit malování a jako první mě napadly tempery. Dělají krásné syté barvy a práce se štětcem by pro ni mohla být zajímavá. Ale vzápětí jsem se zarazila a představila si, co asi tak s barvami udělá – začne je strkat do pusy.
A tak jsem jí raději dala pastelky, které mi přišli bezpečnější při „ožužlávání“. Jenže na pastelky většinou malé děti musí tlačit, aby z nich vydolovali nějakou krásnou stopu a to bývá u malých nezkušených batolat problém. Tak se stalo to, že jí malování nijak nezaujalo a skutečně malovat začala mnohem později.
Škoda, že jsem tehdy neznala např. tento recept http://carujeme.cz/jedla-prstova-barva-pro-deti-za-par-korun/ nebo koncept „Výtvarky pro 5 smyslů“ jejíž koncept vytvořila Montessori lektorka Kamila Balcarová.
S Kamilou jsme se potkaly na kurzu AMI, kde s nadšením o své metodě mluvila. A řekla bych, že nadšeni z toho mohou být i další rodiče!
Ahoj Kamilo,
jsi autorkou konceptu “Výtvarka pro 5 smyslů”, mohla by jsi říci jak vlastně vznikl a proč?
Výtvarná výchova je jedním z oborů, které jsem vystudovala na Pedagogické fakultě UK v Praze. Původně jsem pracovala s dětmi v pubertálním věku. Díky nim jsem se naučila přemýšlet nad výtvarkou z hlediska věkových potřeb a zvláštností dětí, tak aby se v hodinách Vv zapojili i ti, kteří měli z nějakého důvodu už zablokovanou tvořivost anebo zrovna procházeli obdobím “krize výtvarného projevu”.
Pak přišly mé vlastní děti a ukázaly mi, co nejvíce potřebují, aby jejich přirozená touha udělat stopu či záznam nebyla hned v zárodku potlačena.
A konečně studium Montessori pedagogiky mi umožnilo propojit své postřehy z praxe s Montessori filozofií i didaktikou.
“Výtvarka pro 5 smyslů” je tedy syntézou teorie a praxe , je to v zásadě jednoduchý koncept podpory přirozeného tvořivého potenciálu nejmenších dětí. Vznikl, protože ráda tvořím. Když jsem hledala podporu v běžně dostupných knížkách s výtvarnými nápady pro malé děti, zjistila jsem, že se téměř všichni autoři orientují na děti od 3 let výše. Vymyslet tedy koncept práce s batolaty se mi jevilo jako zajímavá výzva.
Jak tento koncept přijímají další rodiče?
“Výtvarku pro 5 smyslů” učím hlavně v rámci rodinných center. Pracuji s dětmi a rodiči v kurzech, vedu semináře pro rodiče, zároveň učím v lektorském týmu, kde vzděláváme lektory rodinných center. Dospělí jsou často překvapeni, jak přirozené a jednoduché je vyjít z tvořivých potřeb malých dětí a začlenit výtvarku do běžného každodenního života.
Jak tedy s batolaty pracuješ, nedala by jsi nám pár tipů na výtvarné aktivity?
Prvním krokem je, nechat malé děti vyzkoušet si různé druhy materiálů, ze kterých se dá tvořit, nechat je tyto materiály prozkoumat, umožnit jim zapojit všechny smysly. Pro batolata je totiž přirozené, že svět zkoumají všemi smysly, potřebují se nejen dívat, dotýkat, ale též ochutnávat.
Proto materiály musí být nejen bezpečné, ale ještě lépe jedlé. Vlastně je nejpřirozenější, když pro tvořivé účely v tomto věku poslouží potraviny či suroviny (např. modelína z mouky, vody, soli, lepidlo ze Solamylu, čaj či pigmenty z koření na malování). Děti od cca 18 měsíců už tuto modelínu, lepidlo či pigmenty, primárně nejedí, vedeme je k tomu, jak se s materiály pracuje, ukazujeme postupy modelování, lepení, malování apod. Pokud však dojde k ochutnání, nehrozí žádné nebezpečí. Jedlost materiálů je také skvělá pro uvolnění rodiče, který tím pádem příliš nezasahuje do tvořivého procesu dítěte, protože kromě umazání nehrozí žádné nebezpečí. Pokud je dospělý dobrý pozorovatel vnímá, že v batolecím věku je tvořivost přirozenou součástí dítěte, pro dítě má význam především proces, nikoliv výsledný produkt. Dítě do 2 let např. potřebuje lepit tak, že se svobodně ponoří do činnosti lepení, spotřebuje celé “lepidlo”, nevnímá důležitost použít lepidlo, jen jako prostředek ke slepení nějakého výrobku.
Dalším důležitým krokem přirozené podpory dítěte v jeho tvořivosti je nechat ho pracovat s bezpečnými nástroji (např. kulaté nůžky, štětce s kulatým držátkem, dobře uchopitelné voskovky měkké pastelky, křídy namočené v mléce, či tupý klacík na kreslení do písku).
Nechat děti něco vyrábět podle námětu (např. jablíčko, motýl, žába apod.) je třetím krokem a má smysl od 2 let výše.
Je dobré vědět, že pokud se má dítě do námětu nějak samo promítnout, musí ho prožít, mít zážitek, aby námět nebyl jen napodobivou šablonou. Když např. s dětmi pracujeme na námětu “jablko”, mělo by ho nejen vidět, ale dostat do ruky, vnímat jeho velikost, váhu, povrch, přičichnout si i ho ochutnat. Zážitková lekce, seznámení s reálným předmětem zvířetem či substancí by měla předcházet zpracování jakéhokoliv výtvarného úkolu. Do 3 let věku totiž tento zážitek, proces, opět silně převýší význam výsledku – např. hotového obtisku jablka.
A zde je pár receptů na výrobu domácích výtvarných materiálů:
Modelína
1 hrnek studené vody – 230 ml 1 hrnek soli – 200 g
3 hrnky hladké mouky – 600 g
Mouku se solí smícháme dohromady, postupně přiléváme vodu, až zpracujeme hladké a poddajné těsto, které se nelepí. Nevaříme. Hotové výrobky necháme vytvrdnout na vzduchu.
Domácí lepidlo
100 ml vody
1 lžička solamylu
Solamyl rozmícháme ve studené vodě a za postupného míchání přivedeme k varu, povaříme 1 minutu, dokud nezhoustne. Necháme schladnout, přelijeme do sklenice. Toto lepidlo lze použít do 24 hodin, pak mění konzistenci. Je vhodné na lepení papíru.
Potravinové Pigmenty a barviva vhodné pro děti
kurkuma
paprika
skořice
kakao
matchatea (intenzivní zelený čaj z Japonska)
štáva z řepy
šťáva z borůvek či aronie
Pigmenty z koření nejlépe získáme tak, že koření krátce povaříme v troše vody, necháme přes noc louhovat a ráno scedíme přes husté síto.
Barevné šťuvy z borůvek či aronií získáme propasírováním čerstvých plodů, u řepy je lepší nakrájet na kousky a povařit, po vychladnutí použít vyvařenou hustě červenou šťávu.
Prášek zeleného matchatea je třeba přelít vroucí vodou, nechat krátce vylouhovat.
Pigmenty nejlépe malují na bílé savé papíry (ruční papír či kladívková čtvrtka) nebo jsou vhodné k obarvení domácí modelíny.
