Často slyším rodiče říkat o svých dětech, že jsou divocí. Zcela s rodiči soucítím a zcela si to umím do detailu představit. Pro nás dospěláky je to tak šíleně únavné.

“ No, když ona je tak divoká.  Verunka si ke knížce nesedne.“

„Ten náš kluk je šíleně živý a všetečný. Včera nám strhnul květináč z okna a hlínu si rozmazal po obličeji“

„Aha, tak to on ještě u jídla neposedí. Je moc maličký na to, aby to chápal a neběhal kolem.“

Co, děti vede k tomu, aby byli divoké? Tlačí je HORMÉ.

Maria Montessori v knize Absorbující mysl, kapitola 8 říká:  „Dítě se rodí s mentalitou dobyvatele.”  Popisuje vnitřní tlak, který dítěti nedá odpočinout a stále ho tlačí dobývat svět, objevovat a zkoušet nové věci kolem sebe. Tomuto tlaku říká HORMÉ. Díky němu má dítě enormní zájem o prostředí a touží se s ním propojit. Příroda to tak zařídila proto, aby se dítě chtělo s prostředím seznámit, pochopilo ho a mohlo v něm příjemně žít. 

Neznamená to ale, že dítě může dělat, co se mu zachce. Zájmem o objevování není omluvenkou pro jakékoliv chování.

Dobré je znát vývojové potřeby dětí a umožnit jim jejich zájmy. Ale tak, aby nám to nevadilo. Je důležité dětem dát jasné informace – „hranice“, jak se s věcmi pracuje a manipuluje. Děti to vlastně nevědí a jen to zkouší svým způsobem. Pokud tedy děti něco ničí či používají jinak než by se mělo, je dobré jim to vysvětlit a nenechat je v tom pokračovat. Ideální je, když chápeme, že děti ke svým činům nemotivuje chuť něco ničit ale zkoumat. Děti se potřebují ujistit, jak vše funguje, pochopit zákonitosti a souvislosti. Chtějí věci poznat, přijít jim na kloub a uspokojit si své vývojové potřeby.

Pochopme vývojové potřeby

Mezi základní vývojové potřeby (které má dítě v sobě od přírody definované) a nám dospělým dají hodně zabrat jsou:

• dotýkat se vody, písku, hlíny, rostlin, zvířat
• pracovat s nářadím či různým materiálem
• všemožně se pohybovat, lézt, běhat, sprintovat, šplhat, skákat, kroužit a točit se, klepat a tlouct, tlačit, házet a hodně, nosit a přenášet, vyklápět a sypat, otevírat a zavírat, míchat a mísit různé substance, čmárat a mazat, třídit a zastrkávat, lámat a ohýbat, sklápět a kolébat, tahat a tlačit.
• svobodu se vyjadřovat, plakat a smát se, vyjadřovat bolest a nepopírat jí, vztek i radost, možnost poslouchat a mluvit.  
• Zdroj. Rebeca Wildová, Svoboda a hranice, láska a respekt

Je dobré děti pochopit a ukázat jim také, že je chápeme. Ale být konzistentní a dodržovat nastavená pravidla. Např. dítě baví házet písek do vzduchu. Pravidlo je, že písek neházíme na další děti. Když chápeme, že toto je vývojová potřeba dítěte, necháme ho házet, ale např. mu ukážeme, že může házet do křoví a nikoho tak neohrožuje. Dítě jednodušeji přijme pravidla, než pocit, že není pochopeno svým okolím.

Celý příspěvek →

Také si živě pamatujete na svou pubertu? 

Maria Montessori jí pospisuje jako další silné a  emotivní období v životě každého z nás. Počátek našeho života ve věku 0-6 let je také často a řekla bych, že právem, nazývána jako „malá puberta“. Jakákoliv puberta je výbušným a kreativním obdobím. Stejně tak jako věk od narození do šesti let. A co se dítě naučí nebo prožije v raném dětství, se v době dospívání velmi silně zúročí. 

Každý to známe z vlastní zkušenosti a všichni víme, jak to bylo těžké sedět na druhém stupni ZŠ a pak na střední škole v lavici a poslouchat, co právě učitel přednáší. Venku na vzduchu bylo tolik krásných a zajímavých věcí. Pamatuji se, jak jsme alespoň o prázdninách  na chatě s kamarády stavěli domky na stromě. Tajně jsme vzali dědovi z knihovny knížku a nákresy zahradního domku. Sami jsme si to nadšeně nastudovali do detailu a pak stavěli. Něco se povedlo něco ne, ale z chyb jsme se učili nejvíce.

Montessori přístup: zažít již ve 12 letech, jak svět funguje

A dnes na semináři o Montessori přístupu k dospívajícím s Davidem Kahm jsem se dozvěděla, že přesně takto to Maria vymyslela. Pedagogický přístup k dospívajícím ve věku 12-18 let by měl umožnit dětem prožít, ne jen poslouchat ve třídě, jak život skutečně funguje.

Proto sestavila koncept školy na farmě. Říká tomu Děti země. Děti sami pracují a žijí na farmě a sami se učí to, co právě cítí, že potřebují. A velmi rychle přijdou na to, že znalosti v jedné oblasti jsou propojeny s dalšími, a tak se sami vzdělávají a utvářejí svou osobnost. Učitel jim dává jen potřebné „klíče“ neboli vodítka a zažehává tak jejich zájem po vědomostech. Děti pak samy hledají řešení a hned využívají v praxi .

Nepředstavitelná škola pro rodiče

Znamená to tedy, že dítě ve 12 letech jde na internátní školu a zde žije na farmě. Zde se vzdělává, zažívá sociální interakci s kamarády a žije skutečný „dospělácký život“. Pro většinu rodičů a i pro mě (když jsem to slyšela před lety poprvé) je to velmi nepředstavitelné. A právě proto píši tento článek, aby rodiče malých dětí měli dost času si toto představit a promyslet. I v ČR se již tvoří plány, jak tyto školy do pár let vytvořit. Musím podotknout, že dítě opravdu roste a vyvíjí se tak rychle, že i vy brzy zjistíte, že tohle je přesně to, co ve 12 letech potřebuje – ačkoliv nyní je to pro vás nepochopitelné.

Konstruktivní rytmus života

Maria Montessori svou pedagogiku nepovažuje za zážitkovou, projektovou nebo alternativní. V jejím přístupu je kladený důraz na psychologické zrání každého člověka a jeho potřeby v každém vývojovém stádiu. Vývoj každého dítěte pak znázornila do Konstruktivního rytmu života. Každá fáze vývoje má svá specifika a potřebuje jiné připravené prostředí.

Toto schéma je považováno za základ každé Montessori přednášky a všichni ho jistě známe. Řekla bych, že život sám je neustálý proces. Mně samotné při výchově a práci s dětmi tento pohled velmi pomáhá. Vše je vývoj a když víme, kam vývoj dítě spěje, pracuje se nám s ním lépe.

1. fáze vývoje

Klidný domov s láskou a přijetím je pro první fázi vývoje tím nejdůležitějším. Dítě rychle roste a zažívá své první emoce. Nevědomě tvoří samo sebe a po třetím roce již vědomě vyhledává práci např. ve školce, díky které poznává samo sebe a své vrstevníky. Pro děti z první fáze je typická vývojová otázka: CO?

2. fáze vývoje

Po šestém roce dítě potřebuje z rodiny vyjít na „výlety ven“ a postupně zažívat situace okolního světa. Děti již samy chodí např. na nákup či do knihovny. Ve škole se jejich zájem zažehává zajímavými příběhy o přírodních zákonitostech a příchodu člověka na Zem. Děti se naučí hledat informace a pochopí jejich spojitost. Mají velmi abstraktní myšlení a milují časové osy. Pro tyto děti je vývojová otázka: Jak? Kdy?

3. fáze vývoje

Ve dvanácti již znají okolní svět a nyní si ho potřebují skutečně zažít. Touží být ve společnosti vrstevníků a zde hledat své smysluplné místo. Hormony a emoce se bouří. Hledají smysluplnou práci a spojení s místem a časem, kde se nachází. Mají potíže s autoritami, ale dokáží respektovat smysluplná pravidla své skupiny. Nejčastější otázka je: Kdo jsem? A kde je mé místo ve společnosti?

4. fáze vývoje

V tomto období zažívají téměř dospělí lídé „závěrečné dotyky“ lidského vývoje. Zajímají se o práci pro společnost a lidstvo – např. humanitární projekty či třídní „revoluce“. Znají dobře své schopnosti a dokáží se rozhodnout, ve které oblasti se chtějí dále rozvíjet. Díky dobré adaptaci v tomto světě dokáží měnit a posunovat společnost dál. Vývojová otázka tedy je: Jak nyní využiji svůj život?

Znáte scénky v obchodě a vynucování si koupě nějaké zajímavé věci.

Osobně jsem toto s dětmi ani moc nezažívala. Řekla bych, že to bylo proto, že jsem znala účinné „triky“, které nám říkali na kurzu Respektování a pak jsem je také dlouho vylepšovala při každodenních nákupech. Něco fungovalo lépe a něco více. 

Co se mně osvědčilo:

– Když jsme šli do obchodu, předem jsme si řekli, co budeme kupovat. Děti měli vždy povoleno koupit si něco malého do ruky. 

– Když měl syn své „období maximálního úsilí“ okolo 18 měsíců nechala jsem ho nosit těžký pytel s bramborami a nebo velký pecen chleba. Byl nadšený a důležitý.

– Když byl čas a chuť, vymysleli jsme společně, co budeme vařit. Potřebné potraviny jsem si nakreslili na papír. V obchodě jsme pak podle našeho nakresleného seznamu hledali vše potřebné.

– Když se dětem něco moc líbilo, nechala jsem je to vzít do ruky, prohlédnout si to. Často toto stačilo, aby se danou věcí nasytili a nebylo nutné ji ani kupovat.