Archiv pro rubriku: NAŠE RODINA

Děti na sebe byly hrdé a já nebyla vyšťavená

Nohy_z_bot_ven (3)Děti byly týden s tetou na horách. Moc si to užily, měly mnoho zážitků a nových zkušeností. Jsem za to tetě moc vděčná. Užívaly si výlety po horách a průzračné jezero na koupání. Teta si to prý také užila, ale příští rok by chtěla, abych tam s ní byla také. Že by to přeci jen bylo lepší.

… a pak jsem zjistila, že děti nevědí, kde jsou talíře…

Po týdnu jsem za nimi přijela a zůstala s dětmi sama. Teta odjela domů. Druhý den jsem zjistila, že děti netuší, kde je talířek a hrníček na snídani. Nevědí, kde je botník, do kterého se ukládají boty, které se nyní povalují volně pohozené v předsíni. A netuší ani, kde je hadr, kterým po sobě potřebují utřít pocákanou podlahu v koupelně, nebo kde jsou uloženy ručníky na pláž. A mnoho dalších, dříve běžných věcí.

… teta za ně asi vše dělala …

Uvědomila jsem si, že teta za ně asi musela vše dělat. Říkala jsem si, že té péče asi musela mít za celý týden „plné brýle“. Věnovat se dětem, celý den být venku, vařit a ještě za děti dělat to, co oni sami dokáží. Děti se naopak zřejmě nudily, když si měly jen „hrát“. Normálně je baví být součástí dění a o věci se také starat.

… pak jsme to změnili …

Další den jsme to tedy změnili a překvapivě stačilo jen ťuknout a děti vše docela rády dělaly samy. Navzájem se i hlídaly, když např. někdo zapomněl plavky na zemi a nepověsil si je na sušák.

Lupínky do mléka měly v nízké polici a chystaly je ochotně ke snídani všem. A někdy se dokonce dohadovaly, kdo bude mazat chleby na svačinu na výlet. Byl i velký zájem o to, kdo bude nalévat vodu do lahviček na kolo, kdo bude loupat brambory na loupačku, nebo kdo bude omývat kola od bláta.

… děti byly na sebe hrdé a já si i lehla do lehátka …

 Byly na sebe hrdé, že jsou právoplatnými členy naší skupiny a rády dělaly zcela běžné věci. A já nebyla vyčerpaná. Ačkoliv to vše vyžadovalo notnou dávku trpělivosti, určitě se to vyplatilo – mohla jsem si pak lehnout do lehátka před chalupu, koukat do modrého nebe a poslouchat to ticho… 

 

 

Rozvíjejte schopnosti svých dětí

monte-2

Rozhovor na Femina.cz 

autor: Markéta Kronovetrová | vydáno 11. 03. 2015

logo

Rozvíjejte schopnosti svých dětí podle Montessori

– u vás doma, snadno a zadarmo

O Montessori jste už určitě slyšeli. Školky se na tuto pedagogiku poslední dobou odvolávají čím dál častěji. Ale jak poznat, že mateřinka skutečně zásady Montessori dodržuje? Co to vlastně Montessori je a jak podle ní pracovat s dítětem i doma? Ptala jsem se Renaty Křivánkové.

Renata před šesti lety s kamarádkou založila Rodinné a Montessori centrum 4medvědi v pražském Podolí. Vede zde Montessori pracovny pro rodiče s dětmi, učí v Miniškolce a lektoruje semináře Montessori inspirace pro život s miminky a batolaty. V současné době ukončuje mezinárodní Montessori AMI výcvik pro věkovou skupinu 0-3 roky. Má dvě děti, s oběma pracovala Montessori metodou i doma a podle svých zkušeností sepsala e-book Jak probudit v dětech nezávislost a sebevědomí u nás doma. 

Můžete ve zkratce představit obecně zásady Montessori pedagogiky?
Marie Montessori před více než 100 lety vypozorovala, že děti se nejvíce rozvíjí, když mohou být v kontaktu se skutečným světem. Dnes to potvrzují i výzkumy dětského mozku. Ideální je, když mohou děti na věci sahat, manipulovat s nimi a poznávat jejich vlastnosti. Díky tomu roste jejich zájem. Zjišťují, že samy leccos dokážou a to posiluje jejich sebedůvěru a touhu učit se.

Můžete uvést konkrétní příklady?
Osmnáctiměsíční děti mohou například mýt nádobí, prát prádlo nebo leštit dřevo olejem. Čtyřletí pracují s čísly a píšou písmena. Děti samy vyhledávají příležitosti, kde si s písmenky a čísly hrát. Např. vidí zakroucenou špagetu a už hlásí: „Mami, tady je písmenko S.“ Většině lidí to přijde nereálné a přehnané. Ale když využijeme toho, že děti napodobují dospělé ve svém okolí, tak to jednoduše funguje. Je to stejné, jako když děti touží po našich mobilech, klíčích a všech domácích potřebách. Když dětem pomaličku ukážeme, jak se co dělá, a dáme jim příležitost to udělat, dokáží to samy. A to pak přirozeně vytváří jejich vnitřní motivaci k dalšímu učení, zkoumání a tvoření.

 

Co může Montessori dítěti přinést?

Učí poznávat svět a jeho fungování, tedy uvědomit si svou vlastní hodnotu, zjistit, co vlastně chci, získat sebedůvěru a poskládat si střípky informací. Dětem nikdo nevysvětluje, jak co funguje, vše je pro ně připraveno tak, aby to samy poznaly. Díky tomu si dokáží vytvořit potřebné souvislosti mezi informacemi a znalosti propojit s reálným životem. Zapojují do učení více mozkových center, díky tomu se v mozku vytváří nové nervové spoje a dítě je pak ‚chytřejší‘.

Přibývá kurzů nebo mateřských škol, které se hlásí k Montessori. Jak poznám, že vědí, co dělají?
Ideální je školku skutečně navštívit a posedět tam dvě, tři hodiny. Dívat se, jak se učitelky s dětmi baví. Zda jim nenabízejí odpovědi, ale podávají jim informace a nechají dítě k odpovědi dojít samostatně. Je ve školce vše připraveno tak, aby mohly děti dělat aktivity samy? V dobré Montessori školce jsou děti zvyklé nežádat o pomoc a spíše věci řešit samy. Učitel děti neřídí, ale je průvodcem. Upozadí se a není hlavním bodem třídy. Třída je plná pracujících dětí, které aktivity dělají samy nebo s kamarády. Není to o tom, kolik má školka Montessori pomůcek, ač bez nich to nejde. Ale když učitel neumí děti s pomůckami propojit, nemají ve třídě význam.

O Montessori jste napsala e-book. Co v něm najdeme?
Často se Montessori přístup spojuje se školkami – tedy věkem 3 – 6 let. Ale je potřeba začít hned od počátku. Již malá miminka chtějí zkoumat svět a my jim to můžeme umožnit. V e-booku popisuji, jak můžeme v domácím prostředí s miminky a batolaty pracovat. Jak využít každodenní situace pro zdárný vývoj malých děti. Doma stačí udělat pár maličkostí a dítě si rázem posiluje vědomí si samo sebe, roste mu chuť zkoušet další věci.

 

Pojďme ke konkrétním příkladům.
Může to být třeba to, že uděláme batoleti nízký šatníček, kam dosáhne, a samo si může připravit oblečení. To si pak samo oblékne a je pyšné, co dokázalo. Dítě nechce čekat, až na něj rodič navlékne oblečení. Často se děti vztekají a oblékání je horor. Některé děti se i svléknou do naha a chtějí začít znovu a samy. Když dítěti ale dáme prostor, dítě je spokojenější a nakonec pak i rodič. Chce to ale pohyby zpomalit a rozfázovat, aby to dítě dokázalo vnímat. Jsou to takové detaily, na které se dá přijít časem a zkušenostmi, nebo nám je někdo může sdělit. Jde o to, jak to dítěti nabídnout, abychom my dospělí u toho nezešedivěli a nebyli nervózní, že už zase něco nestíháme.

Takže když teď budeme mít trpělivost a necháme děti dělat věci samostatně, i když je neumí, budou v budoucnu sebevědomější?
Zajímavé je, že když si dítě zažije a upevňuje pocit ‚já jsem to dokázal sám‘ již v raném věku na takovýchto jednoduchých činnostech, zůstává s ním tento pocit velmi silně na celý život. Je to pak takový dárek, ze kterého dítě žije všude, ať ho život zavane kamkoliv. Neohrozí ho nepříjemná učitelka ve škole, přísný trenér na fotbale nebo šikanující spolužáci. Důležité je ukázat dětem činnost tak, aby ji skutečně zvládly. Tedy nenecháme je, aby to neuměly. Např. dítě si neumí samo sundat boty.  Ale když mu pomalu ukážeme, že si potřebuje nejdříve sundat patu a pak nohu vysunout, tak to samo zvládne.

 

Jak mohou rodiče praktikovat Montessori zásady doma?
Nejmenší miminka potřebují doma hlavně volný pohyb, aby mohla sama sobě dokázat, že leccos zvládnou a mohou se učit novým věcem. Chtějí na věci sahat a dotýkat se jich. Nabízejte jim hodně různých materiálů. Například nerezové naběračky – z počátku jsou studené a po chvíli držení se zahřejí. Zkoumají jejich váhu a velikost. Dnes si je prohlíží a později s nimi budou pracovat. Dobré je si s nimi sednout na zem když např. loupeme zeleninu a necháme děti, aby si na slupky a zeleninu sáhly. Když zeleninu pojmenujeme, a slyší slovo, k tomu cítí v rukách předmět, uloží si mnohem více informací do mozku. Dítě si pak jazyk osvojuje jednodušeji a v souvislostech s reálným světem. Pro miminka je důležité udržovat věci v určitém řádu, aby je mohla pochopit. Proto je dobré se zeleninou nepracovat v obývacím pokoji na koberci, ale tam kde skutečně se zeleninou pracujeme.

A starší děti?
Chodící batole může např. s rodiči uvařit celý oběd. Dítě může omývat zeleninu kartáčkem, loupat škrabkou, krájet nožem, míchat suroviny, rozklepávat vajíčka a mnoho dalšího. Ideální je mít pro dítě malé a lehké nástroje. Mít dopředu promyšleno, jak to dítě může udělat. A hlavně nečekat na výsledek. Dítě si totiž užívá proces a ne výsledek. Bude ho zajímat loupání okurky, ne oloupaná okurka!

Posuňme se k ještě starším dětem.
Pro děti nad 3 roky už se dají vymyslet aktivity spojené s každodenním nákupem. Dítě může vymyslet a naplánovat, co bude dnes k večeři. Potřebuje si promyslet, co v obchodě nakoupit. Může si i nachystat peníze a spočítat je. Dospělý je dítěti pouze průvodcem a dohlíží především na bezpečnost. Ani moc nezasahuje, a když vidí, že dítě dělá něco špatně, tak ho pokud možno nezastavuje, ale nechá ho k chybě dojít. Chyba je přítel na cestě k poznání. Doma pak můžeme s dítětem opět společně vařit. A celé je to o tom, že dítě zažívá pocit ‚já jsem to dokázal sám‘ a je v přímém kontaktu s reálným světem. Je to vnitřní proces, ne hotová večeře, která dítě rozvíjí nejvíce a na celý život.

Foto zdroj: Profimedia.cz, archiv Renaty Křivánkové

 

 

My jsme pro dítě vzor

PAV_0167sTak si říkám,

že dříve, než domů začneme pořizovat Montessori pomůcky a vymýšlet zajímavé aktivity pro děti, je dobré se zamyslet nad tím, jak se naučit s dětmi dobře vycházet. Zbytečně se nevysilovat stále stejnými konfliktními situacemi, kdy nám o něco jde a dětem se to nelíbí.

Celý příspěvek

Ona je Montessori matka

Tuto větu jsem řekla o jedné mé kamarádce. A vzápětí jsem, ale sama začala přemýšlet, co to vlastně znamená. Je to matka, která dává děti do Montessori školky, ale doma se k dětem chová jako k podřízeným? Nebo matka, která má doma perfektně připravené prostředí pro své děti a přesto nedopřeje dětem, aby se umazaly?

Celý příspěvek

Jednoduchý návod: Kdy dát dítěti pozornost?

Minulý víkend jsme měli ve 4medvědech víkendový seminář s německou lektorkou Lorou Anderlik, která pracuje s postiženými dětmi Montessori metodou už 50 let.

Pro mě bylo během semináře několik momentů, kdy jsem měla slzy v očích. Viděla jsem, například jak stařičká lektorka rozsekla beznaděj rodičů a ukázala nové cesty každodenního soužití v rodině dítěte s Downovým syndromem. Moc zajímavě popisovala to, kdy dát dítěti pozornost. A v podstatě to platí i pro zdravé děti. Návod, kdy dát dítěti pozornost, jsem si oživila doma tento víkend u mého tříletého syna, vztekajícího se v předsíni, že si prostě boty obouvat neumí (ač oba víme, že umí). Stálo mě to hodně sil a nervů. Očekávám opakovaní výživné scénky. Celý příspěvek

A jak se cítíme my s dětmi?

V jednom ze starších článků jsem uváděla jak se děti s námi cítí doma. Nyní mám zde příjemné video o tom jak je to vlastně s našimi pocity když jsme s dětmi. Nudíme se nebo se cítíme dobře?

http://www.youtube.com/watch?v=pETw-XuGCCM

Jsou i další videa plná inspirace o tom jak se cítit s dětmi a výchovou stále svěže. Moc mě baví nahlížet na výchovu jako na hru a užívat si tak čas s dětmi více.

Kdy chce dítě sedět a pracovat?

6a0147e1d4f40f970b016302998395970d-800wiDětská židlička je pro mě stále téma v těchto dnech:) chceme totiž  vytvořit něco co skutečně budou konečně využívat i devítiměsíční miminka – sami si do židličky vlezou a začnou si nosit na stůl:) a nejen ňamky ale i zábavnou práci se skládačkou.

Odpověď na otázku: Kdy chce dítě sedět a pracovat je tedy poměrně jednoduchá….hned jak jen se trochu naučí ovládat své tělo, někam vyleze, udělají první fyzikální objevy se zasunováním kelímků,  dostane žičku do ruky a mají již nakoukáno, že se sedí v klidu u stolu! Toto vše se děje tak zhruba kolem devátehé měsíce.

Chceme tedy židličku která bude pár centimetrů nad zemí, ale zároveň by vydržela tak do čtyř let a my domů nemuseli kupovat na každých pár měsíců jinou. No je to oříšek….

Zde je odkaz na blog Kayli D’Alton z Austrálie, How we montessori ,která se také hledáním židličky zabývala.

Jak jste doma vyřešili sezení malých dětí vy? Můžou si sami do židličky vlézt? Můžou si sami donést něco na stůl? Já mám doma pro děti české rozstoucí židle Jitro, kam si sami vylezou (už od 10 měsíce), ale nic si sami na stůl nedonesou. Jejich nezávyslost je tedy limitovaná a to je škoda! Chce to nízkou židličku u země, bohužel na českém trhu je jich jen minimum.

Napište mi do komentářů níže o vaší židličce doma, moc by mě to zajímalo!

Jak uvařit oběd a přitom se věnovat dětem?

Na našich Montessori pracovnách se rodiče i velmi malých dětí často ptají – jak to máme udělat, abychom příjemně zabavili dítě během doby, kdy potřebujeme udělat nejnutnější věci v kuchyni, např. uvařit sobě a dítěti oběd? Zde je několik tipů, jak můžeme k této každodenní výzvě přistupovat.

Prvním krokem je zamyšlení nad faktem, že dítě touží dělat to, co děláme my dospělí v jejich okolí. Děti mají od narození silnou touhu se nám přizpůsobit a stát se člověkem jako jsme my. Když je – klidně už od věku miminek – zapojíme právě do vaření, nabídneme jim zábavu a možnost pozorovat skutečný svět. A my přitom uvaříme oběd. Nesmíme však zapomenout, že děti dělají věci proto, že je baví dělat danou věc – a ne ji dodělat, jako my dospělí. Baví je krájet okurku, ne ji nakrájet:) Než skutečně začnete, je dobré si postup činnosti s dítětem dobře promyslet a připravit si vše potřebné k práci.

Jak uvařit oběd a přitom se věnovat dětem?

cca 4 měsíce: Rodič loupe zeleninu na polévku, sedne si s mísou na zem (pozor na nůž) a položí miminko vedle sebe, umožní mu si sáhnout do mísy se slupkami, počítá s tím, že dítě bude slupky strkat do pusy (tedy by měly být čisté, např. umyje jednu a tu mu poskytne).

cca 9 měsíců: Rodič opět připravuje zeleninu a nyní již ukáže dítěti, jak se dají slupky přendat z jedné mísy do druhé. Poté nechá dítě samostatně pracovat dle jeho schopností, časem se to dítěti podaří.

cca 12 měsíců: Rodič připraví dítěti mísu s vodou (postačí velmi málo vody např. jen 1 cm u dna mísy) a kartáček a ukáže dítěti, jak se dají mýt brambory a pak ho nechá samo pracovat.

cca 15 měsíc: Do police, kam dosáhne (s ohledem na to, zda leze či již chodí) dáme lžíci a prostírání, které si dítě samo donese ke stolu (i lezoucí miminko dokáže přenést věc, pokud to již několikrát vidělo u svého rodiče).

cca 18 měsíců: Rodič ukáže dítěti, jak si může samo namazat chleba pomazánkou, rodič počítá s tím, že se to dítěti nepovede, ale dá mu prostor si to vyzkoušet tak, jako to dělá dospělý a časem se to naučí. Není potřeba chléb po dítěti přemazávat a opravovat ho.

cca 2 roky: Rodič připraví např. banán či okurku na krájení a ukáže dítěti, jak se to krájí. Děti milují krájení, důležité je, aby to bylo měkké, aby se to dítěti podařilo, dosáhlo samo výsledku a zažilo si pocit “já jsem to dokázal a dokážu i další věci”.

cca 2,5 roku: Rodič ukáže, jak se rozbíjí syrové vejce a nechá dítěti možnost si to samo vyzkoušet. Rodič počítá s tím, že asi budou společně muset vyndat skořápky z nádoby nebo že vejce bude rozlité kolem, ale časem se to podaří.

cca 3 roky: Nyní už je mnoho možností, co se s dětmi dá dělat – hníst těsto, sypat ingredience do mísy, krájet…

Prázdninové zážitky – jak pro koho?

P1110911Prázdniny jsou tady a na výletech mimo domov nás kromě nových zážitků čeká i spousta nástrah, číhajících na naše děti. Smyslový průzkumníci vyrážejí na průzkumy i v novém a nevyzkoušeném prostředí.  My, rodiče, navzdory dovolené a touze si odpočinout, musíme být o to více ostražití a mít „oči na šťopkách“. A tak si vždy vzpomenu na kapitolu „Už  žádné rodinné výlety“  z knížky Líný rodič od Toma Hodgkinsona.

Jaká jsou obvykle naše očekávání od výletů a dovolených? Většinou toužíme jít za hranice všedních dnů, dostat se ze stereotypu a zažít „nové věci“. Ať už toužíme užít si spíše klidu nebo naopak zažít akci, ani jednoho se tak úplně nedočkáme na výletu s malými dětmi.  Lepší je vyrazit samostatně a doma si pak užít další čas.

Tom Hodgkinson říká, že doma jsme volní a můžeme si vytvořit vlastní zábavu.  Děti jsou doma spokojené a ve známém prostředí si spíše najdou zábavu samy. My pak máme čas sami pro sebe.  Nemusíme dětem hledat vnější podněty pro zábavu a spíše můžeme nechat propuknout zásobu tvůrčích sil.

S naší rodinou čas od času na výlet vyrazíme a někdy musím dát Tomovi za pravdu. Nejhorší je doba vypravování se, balení a odjíždění za vytouženou zábavou. Někdy si říkám, jestli za to ty nervy opravdu stojí? Po návratu jsme zase všichni, včetně rodičů, unavení. Děti pak vykolejí i malé problémy typu „pyžamko naruby“ a ty jsou poté provázeny velkým nářkem.  A opět uvažuji, zda nám ten báječný výlet za to opravdu stál.

Je ale samozřejmě i mnoho výletů, které s dětmi rádi opakujeme a těšíme se na ně. A možná si je užíváme právě proto, že už všichni víme, co bude – taková zábava potom konzervativní děti tolik nerozhodí, jsou více v pohodě a rodiče pochopitelně s nimi. Jedním z takových výletů je pro nás např.  Lesní ZOO v Malé Chuchli.