Archiv pro rubriku: JINÝ POHLED NA VÝCHOVU

Jděte ven! Proč?

 

IMG_5359 (3)Mám pocit, že by děti měli chodit ven do přírody. Cítím, že to dělá dobře jim i dospělým. Užíváme si to všichni společně! Snažím se touto aktivitou vyplňovat, co nejvíce času našeho městského života. Když k mým pocitům získám ještě “vědecké informace” a krásné čtení na blogu jdeteven.cz,  trávím čas venku snad ještě raději:). 

jdeteven-logo je aktuálně podpořený z Fondu EHP, grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska, nabízí pomocnou ruku rodičům, aby mohli trávit více času s dětmi venku a užívali si společný čas intenzivně a v pohodě. Na webu www.jdeteven.cz najdete inspirativní články, hry a jednoduché aktivity, které učí děti kamarádit se s přírodou a zároveň se u nich baví celá rodina.

Zajímalo mě k tomu pár věcí. Zeptala jsem se na to autorky blogu Alice Jiráskové

Uvádíte, že lidé jsou dnes spíše městský druh a že v zahraničí se roztrhl pytel se studiemi, které předkládají důkazy o tom, jak moc je pro nás – dospělé i děti – příroda důležitá. Můžete uvést hlavní důvody?

Označení bych ještě rozšířila na „městský a neustále u něčeho sedící”. Sedíme, energie se v nás kumuluje a uvnitř se velmi těžko vypouští. Když nechceme, ven nemusíme, ale pobyt venku našemu tělu i duši chybí.

Příroda má blahodárné účinky na člověka ve všech směrech. Jde o to, na co se soustředíme. Zkuste si malou asociační hru a položte si otázku, co pro vás znamená být venku? Mě jako první slovo napadá pohyb a s ním spojená volnost. Když jsem s dětmi venku, mám zaručeno, že se vyběhají, a nemusím je k tomu nutit. Jejich přirozená touha objevovat a zkoumat okolní svět jede venku na plné obrátky. Což předpokládá, že vám nebude vadit, když se umažou, budou lézt po stromech nebo se vymáchají v potoce. 

Čerstvý vzduch a zeleň, obojí funguje jako výkonná čistička unavené hlavy. Náš mozek pořád nad něčím přemýšlí, je to vyčerpávající práce. I krátká procházka venku vás nabije a posílí schopnost soustředění. Děti pak mají více trpělivosti, méně se rozptylují a déle se vydrží zabývat jednou věcí. 

Například bylo provedeno několik výzkumů o vlivu zeleně na zlepšení pozornosti dětí s tzv. poruchou osobnosti s hyperaktivitou (ADHD). V jednom z nich americké vědkyně Andreas Faber Taylor a Frances E. Kuo naordinovaly sedmiletým až dvanáctiletým dětem trpícím ADHD jakožto léčbu 20 minutovou procházku v různých typech venkovního prostředí. Výsledky? Děti se lépe koncentrovaly po procházce v parku než po srovnatelné procházce v centru města či v bytové zástavbě. Efekt této léčby byl překvapivě velký, dokonce srovnatelný s léčebnými účinky dnes široce předepisovaných léků na ADHD. Výzkum tak nastolil otázku, zda „dávkování přírody“ nemůže posloužit jako bezpečný, levný a široce přístupný nový lék přispívající ke zvládnutí symptomů ADHD.

IMG_5517 (3)

Mohla byste uvést příklady, jak pobyt venku rozvíjí smyslové vnímání malých dětí, motoriku a dokonce smysl pro zodpovědnost?

Stavění domečků v lese, zkoumání kaluží, chození naboso, sbírání pokladů z přírody a další jednoduché činnosti jsou báječnou příležitostí, jak stimulovat a rozvíjet naše smysly. Různé podoby chození, běhání, skákání, padání, lezení, válení či kutálení poskytují dětem nejenom zábavu, ale také rozvíjejí jejich hrubou motoriku (především v rovnováze a koordinaci pohybu). Děti milují zdolávání překážek, jako jsou kameny, kmeny, terénní nerovnosti. Velkou roli hraje prostředí, ve kterém se pohybují. Samozřejmě nemůžete čekat zázraky, když děti vypustíte na rovný zatravněný plácek nebo vydlážděnou terasu, kde nejsou žádné další podněty.

Nechte své děti, aby zkoušely i náročnější aktivity (chodit po kládách, lézt po stromech apod.). Podporujte je v tom, aby se učily samy rozpoznat, co ještě dokážou a co už pro ně představuje příliš velké nebezpečí. Jestliže budete v dobré víře tato rozhodnutí dělat neustále za ně, děti se nenaučí odhadovat svoje schopnosti samy a paradoxně tak budou ve svém  životě vystaveni daleko většímu nebezpečí. 

Nohy_z_bot_ven (3)

V Montessori pedagogice se hodně pracuje s přirozeným vzorem dospělých, jak toho lze využít při seznamování dětí s přírodou?

Můžeme začít tím, že poopravíme svůj slovník, když mluvíme o počasí. Vidím to sama na sobě, jak je někdy těžké překonat se a nebrat nepříznivé počasí jako dobrou výmluvu, proč nemůžeme jít ven. Přitom déšť a vítr je výzvou pro jiný druh zábavy, o kterou by bylo škoda se ochudit. Děti počasí neřeší tak jako my, dospělí. 

V útlém věku je pro děti důležité, abyste byli venku s nimi a byli jim v přírodě dobrými průvodci. Není nutné vymýšlet složité hry a vydávat se daleko od domova, abyste si to užili. Stačí se společně divit, objevovat, dřepnout si a koukat se na svět z dětské výšky. Odklopit kámen a pozorovat hmyzí život, rozbíjet led na zmrzlém potoce, sbírat klacíky… Ze zdánlivě jednoduché aktivity se může vyklubat zásadní životní zážitek. 

My se často vydáváme ven „jen tak“ a téměř vždy se vracíme se zajímavým příběhem. Máme svá oblíbená místa, na která se často vracíme a pozorujeme, jak se tam příroda mění v průběhu roku. 

I starší děti ocení, když s nimi sdílíte společný čas. Rodina se odloguje, odpojí, vypne elektronické mazlíčky a rázem jste všichni spolu teď a tady. Body navíc získáte, když sebou na výlet vezmete dětem jejich kamarády. Děti v partě šlapou jako hodinky. Rázem si nikdo nestěžuje, že je to daleko, do kopce a kdy už tam budeme.

Použité zdroje: http://jdeteven.cz/cz/proc-chodit-ven

Co, vás osobně Alice vede k tomu, že říkáte svým dětem: Jděte ven?

AJ_profilovka (3)Když jsem byla dítě, byli jsme venku často.  Zásadní zážitky se odehrávaly s partou na rohu naší ulice. Teď, když mám své vlastní děti, je to trochu jiné.  Na naší ulici si samy hrát nemohou. I když žijeme na maloměstě, tak se ulicemi často prohání jedno auto za druhým.  Navíc děti chodí do kroužků a i doma mají hodně podnětů, kterými se zabaví. Čas venku si dáváme do programu. Přestože je to součást mé práce, občas to chce pořádnou dávku trpělivosti a pozitivního přístupu, aby se vypravování ven obešlo bez otrávených obličejů. Beru děti ven, protože chci být taky venku. Překonávám ten zdánlivý odpor, protože venku to většinou funguje, děti se ponoří do svých her a nakonec tam zůstanou déle, než jsme předpokládali.

 

 

Příprava jídla s dětmi – jiný kraj, jiný mrav

20150423_081817Minulý týden jsem navštívila školku Monterana za městem St. Gallen ve Švýcarsku. Je to školka, která má je stará přes 20 let a děti zde mají opravdu hodně pomůcek a hraček, které za ty roky paní učitelky vyrobily. 

Děti chodí ve Švýcarsku samy do školky

Ve Švýcarsku je velké množství státních školek (které spravuje magistrát města) a třídy jsou rozmístěny téměř “na každém rohu”. Děti tak od 4 let mohou chodit do školky z domova samy. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že celková situace v této zemi je prostě jiná a že se to nedá srovnávat s našimi podmínkami. Děti si toto samostatné docházení náramně užívají a pro celou rodinu je to příjemné. Ve Švýcarsku je díky tomu velmi malé množství soukromých školek, na které stát nijak nepřispívá. Jednu soukromou jsme však navštívily, protože je podle programu Montessori.

Svačina jen z domova

Děti si nosí do školky svou svačinu v krabičce z domova. Na oběd chodí domů. Předškoláci se některé dny vrací zpět do školky. To, že ve školce nenabízí svačinu a oběd, není ani tak kvůli přísným hygienickým normám. Jak jsem si z počátku myslela po zkušenosti s našimi zákony, ale je to tak historicky ve společnosti zažito. 

Aktivity na přípravu jídla jsou moc důležité

V Montressori školce, ale dobře vědí, jak je pro děti přínosné, když se na přípravě jídla mohou podílet. Mají pro ně proto nachystané aktivity s jídlem.

20150423_082901

20150423_082958

Např. mají možnost si sami udělat popkorn a polévku dle návodu. Často tyto aktivity mění a děti je moc rády využívají. Moc doporučuji doma děti přivést k vaření třeba alespoň touto cestou.

20150423_101426 20150423_101432 20150423_101441 20150423_101444

Jaká byla Maria Montessori?

mmVelmi často na totom blogu zmiňuji slovo Montessori. Je zajímavé a inspirující se podívat, kdo za tímto vším skutečně stojí. Je to Maria Montessori

imagesMaria Montessori před více než 100 lety na dětech vypozorovala, že se nejvíce rozvíjí, když mohou být v kontaktu se skutečným světem. Děti mají v sobě vnitřního učitele a sami se touží rozvíjet a dobře vědí kdy a co dělat. Dnes toto vše potvrzují i vědci z neurolaboratoří, kteří zkoumají vývoj dětského mozku a používají k tomu moderní technologie, které dříve nebyly.

 

O Montessori metodě moc hezky vypráví Martina Kaděrová z Montessori společnosti zde:

 

lira2Maria Montessori se narodila do “doby porozumění” v roce 1870 v Itálii. V roce 1907 otevřela svou první školku, kde nabízela dětem pomůcky pro jejich smyslové vnímání, čtení, psaní a rozvíjení samo sebe. Svou metodu rozvíjela v době, kdy celý svět zažíval první i druhou světovou válku. A také díky tomu si uvědomovala, jak důležité je vychovávat vyzrálé, nijak psychicky nepoznamenané děti, které mají respekt a úctu k druhým a zároveň vědí co sami chtějí a potřebují. Tématu výchovy, vzdělání a míru věnovala velkou pozornost. V dnešní době, kdy válka není tak konkrétní, ale již mnozí mluví o válce v souvislosti s terorismem, je toto téma opět živé a důležité. A tak si říkám, kdyby všechny národy a hlavně ty muslimské, aplikovaly Montessori metodu, zda by byli přátelštější k ostatním lidem jiné rasy a náboženského vyznání. Vnímám velmi silně, že je třeba si hlídat naše hodnoty a vychovávat naše děti s respektem a úctou k životu. Musíme si naše hodnoty hlídat a k nim také vychovávat naše děti.  

“Preventing war is the work of politicians, establishing peace is the work of educationists.” Maria Montessori

 Toto je moc krásný 45minutový dokument o Marii Montessori a jejím životě a metodě:

 

 

„Infarktové situace“ s dětmi vůbec nemusejí vznikat

partner

Kurz Nevýchovy mi nasadil hodně “brouků do hlavy”.

A protože jsem se o Nevýchově bavila i s dalšími  rodiči u nás v Rodinném centru 4medvědi,  začalo mě to více a více “hlodat”. A tak jsem se rozhodla zeptat se přímo Katky Králové, jak ona to vidí.  

Zde, je tedy náš rozhovor o Nevýchově. Otázky navazují na principy Nevýchovy, pokud ještě nevíte jaké to jsou podívejte se zde.

Katka-Králová-vořízlá-300x262Katko, jednou mi jedna maminka říkala: “No jo, ale když dítě ujíždí na odrážedle směrem k silnici, tak prostě není čas na nějaké vysvětlování a pozvat ho k řešení, je potřeba jednat!” Moje odpověď byla, že to vysvětlování, domlouvání se a pozívání k řešení se děje ještě před tím, než se vyzí do ulice. Jak byste na to odpověděla vy?

Máte pravdu, když už jsme partneři, tyhle „infarktové situace“ vůbec nemusejí vznikat, domluvíme se s dítětem na všem v klidu předem.

Často to mamky dělají tak, že dají dítěti odrážedlo, aniž by se s ním domluvily, jak to potřebují (nebo ani nevěří, že se s ním domluvit dá). No, a tak dítě jede. Pro něj je to nádherná zábava jet rychle, nemá důvod u silnice nebo na přechodu zastavit. A když pak k němu říčná máma přiběhne a křičí, že ho mohlo zajet auto, nerozumí tomu.

Když už se to takhle stane, že ujíždí do silnice, samozřejmě je potřeba nejdřív ho zastavit, teprve potom o tom s dítětem mluvit. Přesně tomuhle tématu se věnujeme v kurzu Zážitková Výchova Nevýchovou.

Co učíme děti, když jim popisumejeme naše pocity Např. “Už je hodně hodin a já jsem unavená, potřebuji aby ses rychle svlékl a já ti pomůžu v koupelně a pak ti přečtu pohádku”. Kdosi říkal, že tím učíme děti skuhrat:))

Učit dítě skuhrat určitě není k ničemu dobré. Uvědomovat si a vyjadřovat svoje potřeby ale není totéž, co skuhrat. Skuhrala bych, kdybych si jenom stěžovala a nehledala řešení. Když ale popíšu svoje pocity, věcně a napřímo řeknu, jak to mám, bez podtextu (jak „já chudák to mám tady těžký“), umožňuju dítěti, aby se v situaci vyznalo a porozumělo mi. Když rozumí, může přiměřeně reagovat a můžeme začít hledat spolu řešení.

A to platí i na druhou stranu: když se dítě ode mě naučí zrale vyjádřit, jak se cítí a jak to má (a učí se to tím, že já to tak dělám), pak mu v mnoha situacích budu skutečně rozumět – jednoduše proto, že mi to řekne. Zatímco bez toho je to často jenom odhadování: Myslím si jako rodič, že vím, jak to je, jak se dítě cítí, ale vlastně se jenom domnívám (a můžu být hodně daleko od toho, jak to vidí dítě – to nám někdy popisují maminky v kurzu: pořád jsem mu nabízela řešení, až pak mě napadlo se ho zeptat a zjistila jsem, že potřebuje něco úplně jiného, co mě nenapadlo). 

Zásadní rozdíl je v nastavení: Chci si stěžovat, skuhrám VERSUS Chci najít řešení, popisuju. 

Někdy rodiče dávají volbu hladovému dítěti, aby si vybralo a samo se rozhodlo, zda chce ke svačině jogurt nebo koláč a dítě prostě odpoví “Nechci nic!” Co byste jim poradila?

Jídlo je velmi složité téma, pro mnoho rodičů citlivé. Zejména jsou citliví na doporučení nechat to na dítěti, kdy chce jíst (je to pochopitelné, mají to spojené s různými obavami a přesvědčeními). V naší kultuře ale obecně jíme daleko víc, než potřebujeme, a spoustu věcí, které naše tělo vůbec nevyžaduje. A možná je tu souvislost s tím, že už jako malé děti se vlastně učíme potlačit signály těla: já cítím, že teď nemám hlad, nechci jíst, ale mamka mi říká, že mám jíst, musím přece něco sníst, věřím mámě, ne svému tělu – najím se, i když nemám hlad. A tak jde hlavně o to, jako rodič si uvědomit, jak svým přístupem můžu budovat u dítěte zdravý vztah k jídlu a k tělu – a ten začíná tam, že dítě jí, když má skutečně hlad, ne když mu někdo řekne. Můžeme využít všechny takové situace, jakou popisujete (máma nabízí, dítě nechce), k tomu, abychom dítě učili přistupovat k jídlu zodpovědně a rozpoznávat, kdy skutečně potřebuje jíst, a můžeme se s ním domluvit, že spolu najdeme ty momenty, kdy má opravdu hlad. 

Existují tisíce názorů a výživových doporučení, která se navíc v průběhu let stále mění, takže to nejzdravější, co můžeme dítě naučit, je rozumět vlastnímu tělu – když si tohle jako rodič uvědomím, najednou uvidím otázku jídla v jiných souvislostech.

Líbí se mi vaše věta: “Jedna věta, natřená “narůžovo”, totiž nic nezmění, pokud nezačneme být skuteční partneři.” Často rodiče očekávají zvrat chování dítěte ihned, ale ono záleží, na co je dítě zvyklé. Někdy se děti potřebují vymezovat, prostě jen proto, protože čekají zase nějaké zákazy. Řekla byste k tomu ještě něco prosím.

K té „větě natřené narůžovo“:-) –  Ano, skutečné partnerství je i „v hlavě“, v Nevýchově se rodiče mj. učí změnit svoje nastavení, svoje přemýšlení o dítěti – a je to důležitá součást celé změny. Můžu změnit věty, následovat postupy, říkat to celé úplně „správně“ a „jako Katka“, ale když uvnitř zůstanu policajt, který stejně ví, že mi to dítě zvlčí, když nezasáhnu, nebo že to s tím mým divokým dítětem nepůjde, pak nejsem partner – jsem jenom policajt, který „natřel věty na růžovo“. To je ale srozumitelné pro Vás, jako absolventku kurzu. Pro rodiče, kteří ještě nejsou v kurzu, to může znít jako neuchopitelná věc, měnit něco v hlavě, a ani to většinou není to, co na začátku chtějí, všechno to v nich docvakne až s absolvováním kurzu. Oni se potřebují na začátku především dozvědět, že celá změna se opravdu může odehrát velmi rychle, i když ne lusknutím prstu – a je to i na nich, jak rychle to bude. V kurzu máme rodiče, kterým stačilo 5 týdnů kurzu, mají všechno, pro co si přišli, a funguje jim to – přestože na začátku byli policajti jak vyšití a s dětmi se jim nedařilo. A jsou tam i tací, kterým to chvíli trvá. 

Ano, někdy i dítě potřebuje trochu času, než se přidá. Děti, které nebyly na partnerství zvyklé, se to stejně jako my teprve učí. Když to bereme tak, že se to spolu učíme, a netlačíme na něj ani na sebe, jdeme po malých, ale konkrétních krůčcích, výsledky se většinou dostaví velmi rychle.  

 Pak je ještě důležité, o jakých rodičích mluvíme, Renato, když píšete, že očekávají zvrat chování dítěte hned (a ono to hned není, jestli jsem Vás správně pochopila)? Pokud jsou to rodiče, kteří ještě nejsou v kurzu a čerpají jen z volně dostupných materiálů, pak ještě nemají celek, až v kurzu dostanou všechno potřebné k tomu, aby to mohlo začít fungovat. Pak je tu taky skupina rodičů (taky nejsou v kurzu), kteří si myslí, že už Nevýchovu zkusili a že to nefunguje – a když jdeme do hloubky, zjistíme, že to, co dělali, žádné partnerství nebylo.

Katko, proč vlastně s dětmi hrát hry v situacích jako jsou ˇčištění zubů”? Moc tomu nerozumím, protože děti mají “vnitřní program” – snaží ve všem napodobovat dospělé ve svém okolí, chtějí být jako oni. Od nich přebírají vzorce chování. Dělají věci prostě proto, že dávají smysl. Proč to tedy kazit nějakým vymýšlením a hraním si na něco nereálného?

V tom se shodneme, že děti dělají věci, které od nás odkoukají a které jim dávají smysl. Jenže jsou tu dvě věci:

  1. Někdy někde na cestě už jsme se zadrhli, dítě jsme do něčeho tlačili, a ono už nechce. Tady je typickým příkladem čištění zubů – maminky na tom třeba trvají a na dítě v tom tlačí (i když někdy velmi jemně, nenápadně), mají dojem, že to dítě si ty zoubky vyčistit musí, že ony ho to musí co nejdřív naučit apod. A dítě se pak někdy „sekne“, nechce. Vlastně jsme mu to už totiž znechutili, tím, že jsme to nenechali na něm, kdy nás začne přirozeně následovat a bude samo chtít svůj kartáček, protože vidí mamku, jak si 2x denně čistí zuby. (Pokud nám rodiče píšou – pomoc, nechce si čistit zuby, co s ním? – už je zjevné, že tohle někde nastalo, jinak by dítě nemělo důvod se proti čištění zubů vymezovat. Naopak, chce přece dělat to, co mamka a táta, jeho přirozenost je následovat jejich vzor.) Pak hledáme způsob, jak z toho znovu udělat příjemnou chvíli, zrušit ten „mus“. Nejde vůbec o to, dělat „opičky“ za každou cenu. 

 2.       Druhá věc je, že někdy je to „mus“ pro nás. Prostě my sami nesnášíme čištění zubů (možná nám ho v dětství někdo otrávil), nebo nás to ráno, kdy rychle musíme sebe vypravit do práce a dítě do školky, ani trochu netěší, vnímáme to jako nepříjemné. A to se na dítě přenáší, pak nám to spolu ráno vůbec nejde. Když do toho vneseme radost a hru, změní se celé nastavení té situace a odpadnou stresy, prostě si to spolu užijeme.

A ještě jedno důležité rozlišení. Nejde nám o hru jako takovou (tj. vymýšlet si hry nebo hrát divadýlko), ale o hravost. Hravost jako naše nastavení, náš přístup. A taky hravost jako přirozenost dítěte. Když k jakékoliv situaci, která nám drhne, přistoupíme s hravostí, máme minimálně na 90% vyhráno, ať už je „zásek“ na straně dítěte, nebo rodiče. 

Díky, Katko za inspirativní odpovědi, mnoho “brouků v hlavě” jsem rozehnala:) a přeji hodně zdaru při šíření myšlenek Partnerské výchovy dětí.

Neokraďme děti o jejich přirozené sebevědomí

A už mi zase leze mráz po zádech, ač venku krásně svítí sluníčko. Podívala jsem se totiž na nové video Katky z Nevýchovy s názvem Jak vychovat superhrdinu. Mluví o tom, jak dětem neházet klacky pod nohy, když chtějí něco dokázat. Neříkat např. “to nezvládneš”, ale raději dítě povzbuzovat. Podívat se můžete níže…

Pokud se vám Nevýchova líbí, přečtěte si zde, co mně kurz Nevýchovy dal a vzal, když jsem ho před časem absolvovala.

V Montessori je prvek zpětné vazby velmi důležitý. Nabízí totiž rodiči i další možnosti, jak probouzet sebevědomí a sebehodnotu v našich dětech a to již od narození. Neokrádá děti o jejich sebedůvěru a chuť učit se novým věcem.

V Montessori nabízíme dětem “správné úkoly ve správnou dobu”. Neboli využijeme znalosti senzitivních období a nabídneme dítěti přesně ten úkol, který rozvíjí jeho sebehodnocení po té, co dokončilo nějaký úkol. Dítě vidí samo, že to zvládlo, nepotřebuje pochvalu, že danou věc zvládlo a získá tak sebedůvěru a chuť na další úkol! 

Dobré je oba přístupy kombinovat a naučit se s dětmi komunikovat jako partneři! To krásně a jednoduše učí rodiče  Katka Králová z Nevýchovy.

Děti 21. století budou měnit svět

DSC_0271s

Až mě krásně mrazí z příběhů dnešních dětí,  které jsou představeny na blogu ZŠ Na Beránku. Ukazují příběhy dětí, kteří jsou stále ještě dětmi, ale už mění svůj svět. Také je zde článek o tzv. Montessori mafii, který mě naopak hřeje u srdce.

Příběhy dětí žijících ve 21. století ukazují v praxi, jak to Maria Montessori myslela, když v roce 1946 v Londýně přednášela o tzv. adaptaci a transformaci.

Celý příspěvek

Jak posilovat sociální dovednosti našich dětí?

S láskou a rozumem - Eseje o emocích a výchověČasto, když v hlavě něco řešíme, tak se nám “náhodně” objevuje potřebná inspirace před nosem:)  A já stále řeším děti a emoce. Tedy vlastně dceru a návaly různých emocí. A tak se mi “náhodou” objevil před nosem tento e-book S láskou a rozumem mých kolegyň z Go Kids, který bude jistě zajímavý i pro další rodiče. Např. 7 věcí, které zapojit do našeho života s dětmi pro podporu empatie. Celý příspěvek

Proč by se děti do 6 let neměly dívat na TV a hrát hry na tabletu?

imagesMoje lektorka na AMI Montessori výcviku říká, že děti do 6 let, by se neměly dívat na televizi, hrát hry na počítači či tabletu.

V dnešní době plné těchto technologií je to těžké. Pokud, ale známe důvody, proč to není vhodné, jsme ochotni toto co nejvíce omezit. My dospělí věčně koukáme do počítače či mobilu a děti, které od nás vše kopírují, to také chtějí dělat. A pak u dětí platí, že “s jídlem roste chuť”. Čím více dětem necháme možnost se na televizi dívat a hrát hry na tabletu, tím více to budou vyžadovat. 

Celý příspěvek

Co mi dal a vzal kurz Nevýchovy

Mám za sebou kurz Výchovy Nevýchovou a mám z něj velké zážitky. Zážitky, které mi lecos daly, ale také vzaly z mého života s dětmi.

Jednou odpoledne jsem si video z kurzu pouštěla, když jsem věšela prádlo. Ani jsem si nevšimla, že 6 letá dcera také poslouchá. Ten den večer mi ale řekla: “Mami, mně by pomohlo, kdyby jsi mi tolik neradila”. 

Celý příspěvek

Opět dětský vztek a co my na to…

Dnes se mě na pracovně ptala jedna maminka 10 měsíční Viktorky: “Jak je to s tím dětským vztekem?”. Také na semináři se mě na to rodiče ptali a je to velmi časté téma většiny rodičů.

Pribeh-Ivany-active1Moc krásně je to řečeno v „Nevýchově“, ve videu maminky Ivany, kde popisuje své reakce na vztek svého syna.

Také popisuje, jak jí kurz „Nevýchovy“ pomohl k rodinnému klidu. Moc vám doporučuji video shlédnout. A i další rodiče chystají své rodinné příběhy ke zveřejnění. Vše najdete zde.

 Osobně toho o dětském vzteku vím poměrně dost (článek zde), ale v „Nevýchově“ je to tak hezky řečeno, že se mi to lépe propojí s běžným životem a také se mi to lépe doma s dětmi řeší.