Děti byly týden s tetou na horách. Moc si to užily, měly mnoho zážitků a nových zkušeností. Jsem za to tetě moc vděčná. Užívaly si výlety po horách a průzračné jezero na koupání. Teta si to prý také užila, ale příští rok by chtěla, abych tam s ní byla také. Že by to přeci jen bylo lepší.

… a pak jsem zjistila, že děti nevědí, kde jsou talíře…

Po týdnu jsem za nimi přijela a zůstala s dětmi sama. Teta odjela domů. Druhý den jsem zjistila, že děti netuší, kde je talířek a hrníček na snídani. Nevědí, kde je botník, do kterého se ukládají boty, které se nyní povalují volně pohozené v předsíni. A netuší ani, kde je hadr, kterým po sobě potřebují utřít pocákanou podlahu v koupelně, nebo kde jsou uloženy ručníky na pláž. A mnoho dalších, dříve běžných věcí.

… teta za ně asi vše dělala …

Uvědomila jsem si, že teta za ně asi musela vše dělat. Říkala jsem si, že té péče asi musela mít za celý týden „plné brýle“. Věnovat se dětem, celý den být venku, vařit a ještě za děti dělat to, co oni sami dokáží. Děti se naopak zřejmě nudily, když si měly jen „hrát“. Normálně je baví být součástí dění a o věci se také starat.

… pak jsme to změnili …

Další den jsme to tedy změnili a překvapivě stačilo jen ťuknout a děti vše docela rády dělaly samy. Navzájem se i hlídaly, když např. někdo zapomněl plavky na zemi a nepověsil si je na sušák.

Lupínky do mléka měly v nízké polici a chystaly je ochotně ke snídani všem. A někdy se dokonce dohadovaly, kdo bude mazat chleby na svačinu na výlet. Byl i velký zájem o to, kdo bude nalévat vodu do lahviček na kolo, kdo bude loupat brambory na loupačku, nebo kdo bude omývat kola od bláta.

… děti byly na sebe hrdé a já si i lehla do lehátka …

 Byly na sebe hrdé, že jsou právoplatnými členy naší skupiny a rády dělaly zcela běžné věci. A já nebyla vyčerpaná. Ačkoliv to vše vyžadovalo notnou dávku trpělivosti, určitě se to vyplatilo – mohla jsem si pak lehnout do lehátka před chalupu, koukat do modrého nebe a poslouchat to ticho…