Vzpomněla jsem si, jak asi před rokem vstoupila do pracovny maminka se slovy:  „Moje dcera je tak strašně nešikovná, kamkoliv vleze, tam spadne. Naučíte ji prosím, jak lézt po schodech?“

Holčička vyrazila na schody. V tu ránu maminka přiskočila a začala na ni křičet „Drž se, spadneš!“, hned ji chytila za ruku a posouvala jí nožičkou po schodech. Chudák holčička opravdu neměla šanci se to naučit a „najít“ své tělo na schodech, maminka jí nedala žádný prostor. A ještě jí vybízela k tomu, aby jí poslechla a spadla.

Tuhle maminku i ostatní rodiče jsem na Montessori pracovnách vždycky podporovala v tom, aby své děti jen jistili a při pádu nadlehčovali,  ale nechali dopadnout. Aby se pak k dítku přikrčili a s láskou mu vysvětlovali důvod pádu – nechali jej prožít si celou situaci až do konce a odnést si z daného pádu co nejvíce zkušeností. I to, že dítko hned nevezmou do náruče, utěšují ho a rozptylují něčím jiným od pláče, je dítěti vlastně k prospěchu. Tato maminka vše pochopila a své holčičce dala více prostoru. Zjistila, že holčička není vůbec nešikovná, jen neměla možnost si pohyb sama vyzkoušet.

Přeji hezký čas na dětských prolézačkách:)