Děti žijí teď a tady. Chtějí mít věci v ruce nyní, ne až za chvilku až si pohraje kamarád. Nebo příště, až znovu přijdeme na návštěvu, jak jim často slibujeme. Do jejich hlavy se nevejde toto vnímání času, nemají zkušenost s časem, tak jako my. A proto je lepší je do toho nenutit a spíše přijmout jejich touhu vlastnit. Například jim říci: „Toto je tvoje lopatka, chlapečkovi se také líbí. Asi by mu to udělalo radost, kdyby si ji mohl prohlédnout“.Nenutit je půjčovat, spíše dávat informaci, aby pochopili o co jde. 

 Tento týden jdu na Montessori výcvik AMI – Association Montessori Internationale, která je přímým pokračovatelem Marie Montessori a tak si pročítám povinnou literaturu. Narazila jsem na to, jak tento jev popisuje Maria Montessori ve své knize Absorbující mysl:

 „Dokud nenastoupí soustředění, je dítě ovládáno všemi předměty kolem něj. Všechny jej nějak lákají a přemlouvají, a tak chodí bezcílně od jednoho k druhému. Jakmile se však jeho pozornost zaměří, dítě se stává svým vlastním pánem a je schopno si role vyměnit a samo začíná ovládat svůj svět. U dítěte, které dosáhlo soustředění, je zaručena schopnost samostatně se zajímat o různé věci.Dítě se nazaměřuje na věci samotné, ale na vědomosti, které z věcí může načerpat.Touha zde prošla významnou proměnou. Je zarážející, když vidíme dítě, které chce za každou cenu něco mít, ale jakmile se věci zmocní, buď ji ztratí nebo rozbije.To pochopíme, uvědomíme-li si, že žádný předmět nedokáže upoutat zájem člověka natrvalo. Zaujme obvykle jen na okamžik a záhy je odložen, Pokud dítě prozkoumá a chápe smyl dané věci, jeho použití, či jeho přínos, vnímání předmětu je zcela odlišné. Dítě už nechce předmět samotný, ale jde mu o to, aby, předmětu porozumělo.“

 V každodenním životě tedy můžeme dětem ukazovat, na co daný předmět je a nebát se toho, že na to ještě „nemá rozum“. Pokud zatouží po lopatičce kamaráda, můžeme mu ukázat na co je a pak společně vymyslet, zda by se například nedalo najít něco jiného na nabírání písku.