Mám pocit, že by děti měli chodit ven do přírody. Cítím, že to dělá dobře jim i dospělým. Užíváme si to všichni společně! Snažím se touto aktivitou vyplňovat, co nejvíce času našeho městského života. Když k mým pocitům získám ještě „vědecké informace“ a krásné čtení na blogu jdeteven.cz,  trávím čas venku snad ještě raději:). 

 je aktuálně podpořený z Fondu EHP, grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska, nabízí pomocnou ruku rodičům, aby mohli trávit více času s dětmi venku a užívali si společný čas intenzivně a v pohodě. Na webu www.jdeteven.cz najdete inspirativní články, hry a jednoduché aktivity, které učí děti kamarádit se s přírodou a zároveň se u nich baví celá rodina.

Zajímalo mě k tomu pár věcí. Zeptala jsem se na to autorky blogu Alice Jiráskové. 

Uvádíte, že lidé jsou dnes spíše městský druh a že v zahraničí se roztrhl pytel se studiemi, které předkládají důkazy o tom, jak moc je pro nás – dospělé i děti – příroda důležitá. Můžete uvést hlavní důvody?

Označení bych ještě rozšířila na „městský a neustále u něčeho sedící”. Sedíme, energie se v nás kumuluje a uvnitř se velmi těžko vypouští. Když nechceme, ven nemusíme, ale pobyt venku našemu tělu i duši chybí.

Příroda má blahodárné účinky na člověka ve všech směrech. Jde o to, na co se soustředíme. Zkuste si malou asociační hru a položte si otázku, co pro vás znamená být venku? Mě jako první slovo napadá pohyb a s ním spojená volnost. Když jsem s dětmi venku, mám zaručeno, že se vyběhají, a nemusím je k tomu nutit. Jejich přirozená touha objevovat a zkoumat okolní svět jede venku na plné obrátky. Což předpokládá, že vám nebude vadit, když se umažou, budou lézt po stromech nebo se vymáchají v potoce. 

Čerstvý vzduch a zeleň, obojí funguje jako výkonná čistička unavené hlavy. Náš mozek pořád nad něčím přemýšlí, je to vyčerpávající práce. I krátká procházka venku vás nabije a posílí schopnost soustředění. Děti pak mají více trpělivosti, méně se rozptylují a déle se vydrží zabývat jednou věcí. 

Například bylo provedeno několik výzkumů o vlivu zeleně na zlepšení pozornosti dětí s tzv. poruchou osobnosti s hyperaktivitou (ADHD). V jednom z nich americké vědkyně Andreas Faber Taylor a Frances E. Kuo naordinovaly sedmiletým až dvanáctiletým dětem trpícím ADHD jakožto léčbu 20 minutovou procházku v různých typech venkovního prostředí. Výsledky? Děti se lépe koncentrovaly po procházce v parku než po srovnatelné procházce v centru města či v bytové zástavbě. Efekt této léčby byl překvapivě velký, dokonce srovnatelný s léčebnými účinky dnes široce předepisovaných léků na ADHD. Výzkum tak nastolil otázku, zda „dávkování přírody“ nemůže posloužit jako bezpečný, levný a široce přístupný nový lék přispívající ke zvládnutí symptomů ADHD.

Mohla byste uvést příklady, jak pobyt venku rozvíjí smyslové vnímání malých dětí, motoriku a dokonce smysl pro zodpovědnost?

Stavění domečků v lese, zkoumání kaluží, chození naboso, sbírání pokladů z přírody a další jednoduché činnosti jsou báječnou příležitostí, jak stimulovat a rozvíjet naše smysly. Různé podoby chození, běhání, skákání, padání, lezení, válení či kutálení poskytují dětem nejenom zábavu, ale také rozvíjejí jejich hrubou motoriku (především v rovnováze a koordinaci pohybu). Děti milují zdolávání překážek, jako jsou kameny, kmeny, terénní nerovnosti. Velkou roli hraje prostředí, ve kterém se pohybují. Samozřejmě nemůžete čekat zázraky, když děti vypustíte na rovný zatravněný plácek nebo vydlážděnou terasu, kde nejsou žádné další podněty.

Nechte své děti, aby zkoušely i náročnější aktivity (chodit po kládách, lézt po stromech apod.). Podporujte je v tom, aby se učily samy rozpoznat, co ještě dokážou a co už pro ně představuje příliš velké nebezpečí. Jestliže budete v dobré víře tato rozhodnutí dělat neustále za ně, děti se nenaučí odhadovat svoje schopnosti samy a paradoxně tak budou ve svém  životě vystaveni daleko většímu nebezpečí. 

V Montessori pedagogice se hodně pracuje s přirozeným vzorem dospělých, jak toho lze využít při seznamování dětí s přírodou?

Můžeme začít tím, že poopravíme svůj slovník, když mluvíme o počasí. Vidím to sama na sobě, jak je někdy těžké překonat se a nebrat nepříznivé počasí jako dobrou výmluvu, proč nemůžeme jít ven. Přitom déšť a vítr je výzvou pro jiný druh zábavy, o kterou by bylo škoda se ochudit. Děti počasí neřeší tak jako my, dospělí. 

V útlém věku je pro děti důležité, abyste byli venku s nimi a byli jim v přírodě dobrými průvodci. Není nutné vymýšlet složité hry a vydávat se daleko od domova, abyste si to užili. Stačí se společně divit, objevovat, dřepnout si a koukat se na svět z dětské výšky. Odklopit kámen a pozorovat hmyzí život, rozbíjet led na zmrzlém potoce, sbírat klacíky… Ze zdánlivě jednoduché aktivity se může vyklubat zásadní životní zážitek. 

My se často vydáváme ven „jen tak“ a téměř vždy se vracíme se zajímavým příběhem. Máme svá oblíbená místa, na která se často vracíme a pozorujeme, jak se tam příroda mění v průběhu roku. 

I starší děti ocení, když s nimi sdílíte společný čas. Rodina se odloguje, odpojí, vypne elektronické mazlíčky a rázem jste všichni spolu teď a tady. Body navíc získáte, když sebou na výlet vezmete dětem jejich kamarády. Děti v partě šlapou jako hodinky. Rázem si nikdo nestěžuje, že je to daleko, do kopce a kdy už tam budeme.

Použité zdroje: http://jdeteven.cz/cz/proc-chodit-ven

Co, vás osobně Alice vede k tomu, že říkáte svým dětem: Jděte ven?

Když jsem byla dítě, byli jsme venku často.  Zásadní zážitky se odehrávaly s partou na rohu naší ulice. Teď, když mám své vlastní děti, je to trochu jiné.  Na naší ulici si samy hrát nemohou. I když žijeme na maloměstě, tak se ulicemi často prohání jedno auto za druhým.  Navíc děti chodí do kroužků a i doma mají hodně podnětů, kterými se zabaví. Čas venku si dáváme do programu. Přestože je to součást mé práce, občas to chce pořádnou dávku trpělivosti a pozitivního přístupu, aby se vypravování ven obešlo bez otrávených obličejů. Beru děti ven, protože chci být taky venku. Překonávám ten zdánlivý odpor, protože venku to většinou funguje, děti se ponoří do svých her a nakonec tam zůstanou déle, než jsme předpokládali.