Na konci března, když se měnil čas, jsem napsala článek o spaní a uspávání a až dnes ho dávám na blog.
Co se v článku dozvíte?
Proč Montessori doporučuje pro děti nízkou postel?
Proč je nízká postel pomocníkem i pro dospělé?
Děti na změnu času často nereagují, ale náš denní režim se posouvá:(. Pak je těžké večer dítě „jakoby dříve“ uspat a ráno by zase ještě spalo. Bavila jsem se o tom s několika maminkami na Montessori pracovně a přišlo mi docela užitečné to napsat i sem na blog. To jak místo pro spaní připravíme úzce souvisí s tím, jak dítě spí a potažmo i máma spí a celá rodina spí.
Spí, spím, spíme
V dnešní době se velmi liší, jak která rodina přistupuje k místu pro spaní svého dítěte. Někde spinká narozené miminko ve své postýlce a ve svém odděleném pokoji a jinde ve velké posteli s rodiči. Nechci se pouštět do diskuse a obhajování jednoho či druhého způsobu, protože to považuji za velmi osobní rozhodnutí každého rodiče. V tomto článku bych však ráda nabídla inspiraci, jakým způsobem ukládala miminka Maria Montessori. Tento způsob se mi zdá obohacující a každý se jím určitě může inspirovat – více či méně. Je možné použít pouze část – záleží na našich domácích podmínkách a vždy tak, aby to naší rodině vyhovovalo. Tím zajímavým momentem Montessori způsobu ukládání je svoboda pohybu – pokud dítě chce opustit postel.
Montessori doporučuje nízkou postel u země
Miminkům můžeme vytvořit místečko určené pro spánek na velmi nízké (cca 10 cm vysoké), ale za to široké posteli. Důvodem je nezávislost a neomezování pohybu děťátka. V období malých miminek to není tak důležité jako v obdobích, kdy děti již lezou a chtějí mít po probuzení volný pohyb. Často se děti v postýlkách probudí a chtějí se dostat ke svým milovaným rodičům. Pokud z postýlky nemohou vylézt, pak jim nezbývá než rodiče přivolat pláčem. Ten doprovází nepříjemné pocity, kterým se chceme vyhnout.
Pamatuji si syna, který se po poledním probuzení vždy moc snažil slézt z postele a dolézt za mnou do kuchyně. Pokaždé, když se mu to podařilo, byl o krok dál s nezávislostí a sebedůvěrou. Když spal u babičky v zavřené postýlce, následoval po probuzení pláč a pravděpodobně i pocity zoufalství. A těmi jsem rozhodně nechtěla zásobovat utvářející se osobnost...
Pokud miminkům již od počátku ukážeme spánek na této posteli, bude se jim tam líbit i později, kdy teprve využijeme její výhody. I to nejmenší miminko se časem naučí vnímat hranice své postele a v momentě, kdy se již přetáčí, nečiní mu problém se u hrany zastavit. Také proto je postel jen pár centimetrů vysoká, aby nedošlo k eventuálnímu úrazu.
Nízká postel – pomocník pro dospělého
Nízká Montessori postel je pak i pomocník pro nás rodiče. Můžeme si k miminku lehnout a usnout v jeho blízkosti. Děti to mají rády – vytváří se tím pocit bezpečí, kterým jsou pak zásobeni při průzkumných výpravách.
Někdy starší děti z postýlky při usínání chtějí vylézat. Pak jen postačí jasně ukázat, že si stojíme za svým, že nyní je čas na spánek a v postýlce zůstane. Pochopila jsem, že pokud dítě ví, že může kdykoliv vylézt z postele samo, nemá potřebu to ani zkoušet.
Je dobré nastavit jednoznačná pravidla a čitelné signály pro děti, kdy už je čas na spaní a na tom si také trvat. Přečíst pohádku, zatáhnout závěsy, dát pusinku a odejít se dá již zhruba od devíti měsíců. I když je dítě kojené a je zvyklé na večerní „dávku“. Jde jen o nastavené rituály a pravidla. Když láskyplně, mile a vřele si stojíme na pravidlech, pro děti je to jednoduší a příjemnější!
Se svými dětmi jsem si také zažila opakovaný pláč, přivolávání maminky, vylézání při večerním usínání a tiché návštěvníky v obývacím pokoji, který už patřil jen dospělým:) Bylo to ve věku cca 9 měsících, 3 letech i v 5,5. Čas od času se potřebovali prostě jen ujistit, že pravidla stále platí. Bylo tedy jen potřeba je mile a láskyplně odvést zpět do postýlky. Někdy i několikrát:) Ale základ je nenechat se vtáhnout do situace a nebýt z toho nezvózní – to pak situaci ještě více komplikuje a dítě se cítí odmítnutě.