Také si živě pamatujete na svou pubertu? 

Maria Montessori jí pospisuje jako další silné a  emotivní období v životě každého z nás. Počátek našeho života ve věku 0-6 let je také často a řekla bych, že právem, nazývána jako „malá puberta“. Jakákoliv puberta je výbušným a kreativním obdobím. Stejně tak jako věk od narození do šesti let. A co se dítě naučí nebo prožije v raném dětství, se v době dospívání velmi silně zúročí. 

Každý to známe z vlastní zkušenosti a všichni víme, jak to bylo těžké sedět na druhém stupni ZŠ a pak na střední škole v lavici a poslouchat, co právě učitel přednáší. Venku na vzduchu bylo tolik krásných a zajímavých věcí. Pamatuji se, jak jsme alespoň o prázdninách  na chatě s kamarády stavěli domky na stromě. Tajně jsme vzali dědovi z knihovny knížku a nákresy zahradního domku. Sami jsme si to nadšeně nastudovali do detailu a pak stavěli. Něco se povedlo něco ne, ale z chyb jsme se učili nejvíce.

Montessori přístup: zažít již ve 12 letech, jak svět funguje

A dnes na semináři o Montessori přístupu k dospívajícím s Davidem Kahm jsem se dozvěděla, že přesně takto to Maria vymyslela. Pedagogický přístup k dospívajícím ve věku 12-18 let by měl umožnit dětem prožít, ne jen poslouchat ve třídě, jak život skutečně funguje.

Proto sestavila koncept školy na farmě. Říká tomu Děti země. Děti sami pracují a žijí na farmě a sami se učí to, co právě cítí, že potřebují. A velmi rychle přijdou na to, že znalosti v jedné oblasti jsou propojeny s dalšími, a tak se sami vzdělávají a utvářejí svou osobnost. Učitel jim dává jen potřebné „klíče“ neboli vodítka a zažehává tak jejich zájem po vědomostech. Děti pak samy hledají řešení a hned využívají v praxi .

Nepředstavitelná škola pro rodiče

Znamená to tedy, že dítě ve 12 letech jde na internátní školu a zde žije na farmě. Zde se vzdělává, zažívá sociální interakci s kamarády a žije skutečný „dospělácký život“. Pro většinu rodičů a i pro mě (když jsem to slyšela před lety poprvé) je to velmi nepředstavitelné. A právě proto píši tento článek, aby rodiče malých dětí měli dost času si toto představit a promyslet. I v ČR se již tvoří plány, jak tyto školy do pár let vytvořit. Musím podotknout, že dítě opravdu roste a vyvíjí se tak rychle, že i vy brzy zjistíte, že tohle je přesně to, co ve 12 letech potřebuje – ačkoliv nyní je to pro vás nepochopitelné.

Konstruktivní rytmus života

Maria Montessori svou pedagogiku nepovažuje za zážitkovou, projektovou nebo alternativní. V jejím přístupu je kladený důraz na psychologické zrání každého člověka a jeho potřeby v každém vývojovém stádiu. Vývoj každého dítěte pak znázornila do Konstruktivního rytmu života. Každá fáze vývoje má svá specifika a potřebuje jiné připravené prostředí.

Toto schéma je považováno za základ každé Montessori přednášky a všichni ho jistě známe. Řekla bych, že život sám je neustálý proces. Mně samotné při výchově a práci s dětmi tento pohled velmi pomáhá. Vše je vývoj a když víme, kam vývoj dítě spěje, pracuje se nám s ním lépe.

1. fáze vývoje

Klidný domov s láskou a přijetím je pro první fázi vývoje tím nejdůležitějším. Dítě rychle roste a zažívá své první emoce. Nevědomě tvoří samo sebe a po třetím roce již vědomě vyhledává práci např. ve školce, díky které poznává samo sebe a své vrstevníky. Pro děti z první fáze je typická vývojová otázka: CO?

2. fáze vývoje

Po šestém roce dítě potřebuje z rodiny vyjít na „výlety ven“ a postupně zažívat situace okolního světa. Děti již samy chodí např. na nákup či do knihovny. Ve škole se jejich zájem zažehává zajímavými příběhy o přírodních zákonitostech a příchodu člověka na Zem. Děti se naučí hledat informace a pochopí jejich spojitost. Mají velmi abstraktní myšlení a milují časové osy. Pro tyto děti je vývojová otázka: Jak? Kdy?

3. fáze vývoje

Ve dvanácti již znají okolní svět a nyní si ho potřebují skutečně zažít. Touží být ve společnosti vrstevníků a zde hledat své smysluplné místo. Hormony a emoce se bouří. Hledají smysluplnou práci a spojení s místem a časem, kde se nachází. Mají potíže s autoritami, ale dokáží respektovat smysluplná pravidla své skupiny. Nejčastější otázka je: Kdo jsem? A kde je mé místo ve společnosti?

4. fáze vývoje

V tomto období zažívají téměř dospělí lídé „závěrečné dotyky“ lidského vývoje. Zajímají se o práci pro společnost a lidstvo – např. humanitární projekty či třídní „revoluce“. Znají dobře své schopnosti a dokáží se rozhodnout, ve které oblasti se chtějí dále rozvíjet. Díky dobré adaptaci v tomto světě dokáží měnit a posunovat společnost dál. Vývojová otázka tedy je: Jak nyní využiji svůj život?