Archiv pro štítek: výchova

Děti na sebe byly hrdé a já nebyla vyšťavená

Nohy_z_bot_ven (3)Děti byly týden s tetou na horách. Moc si to užily, měly mnoho zážitků a nových zkušeností. Jsem za to tetě moc vděčná. Užívaly si výlety po horách a průzračné jezero na koupání. Teta si to prý také užila, ale příští rok by chtěla, abych tam s ní byla také. Že by to přeci jen bylo lepší.

… a pak jsem zjistila, že děti nevědí, kde jsou talíře…

Po týdnu jsem za nimi přijela a zůstala s dětmi sama. Teta odjela domů. Druhý den jsem zjistila, že děti netuší, kde je talířek a hrníček na snídani. Nevědí, kde je botník, do kterého se ukládají boty, které se nyní povalují volně pohozené v předsíni. A netuší ani, kde je hadr, kterým po sobě potřebují utřít pocákanou podlahu v koupelně, nebo kde jsou uloženy ručníky na pláž. A mnoho dalších, dříve běžných věcí.

… teta za ně asi vše dělala …

Uvědomila jsem si, že teta za ně asi musela vše dělat. Říkala jsem si, že té péče asi musela mít za celý týden „plné brýle“. Věnovat se dětem, celý den být venku, vařit a ještě za děti dělat to, co oni sami dokáží. Děti se naopak zřejmě nudily, když si měly jen „hrát“. Normálně je baví být součástí dění a o věci se také starat.

… pak jsme to změnili …

Další den jsme to tedy změnili a překvapivě stačilo jen ťuknout a děti vše docela rády dělaly samy. Navzájem se i hlídaly, když např. někdo zapomněl plavky na zemi a nepověsil si je na sušák.

Lupínky do mléka měly v nízké polici a chystaly je ochotně ke snídani všem. A někdy se dokonce dohadovaly, kdo bude mazat chleby na svačinu na výlet. Byl i velký zájem o to, kdo bude nalévat vodu do lahviček na kolo, kdo bude loupat brambory na loupačku, nebo kdo bude omývat kola od bláta.

… děti byly na sebe hrdé a já si i lehla do lehátka …

 Byly na sebe hrdé, že jsou právoplatnými členy naší skupiny a rády dělaly zcela běžné věci. A já nebyla vyčerpaná. Ačkoliv to vše vyžadovalo notnou dávku trpělivosti, určitě se to vyplatilo – mohla jsem si pak lehnout do lehátka před chalupu, koukat do modrého nebe a poslouchat to ticho… 

 

 

Podnětné prostředí pro děti 0 – 3 roky

20150507_105740[1]Ptala jsem se Hanky, proč dává Dorotku do miniškolky.

Hanka je naše učitelka z Montessori školky, dnes je však na mateřské. Dorotka je její čtvrté dítě ve věku dvou let. Miniškolka jsou Montessori jesličky pro děti od 1,5 do 3 let v Rodinném a Montessori centru 4medvědi.

Co baví učitelku na její práci, proč i já budu učit a jak se líbí rodičům ve školce

Její odpověď byla velmi stručná, ale rozpoutala sérii další otázek. Zeptala jsem hlavní učitelky Kristýny, co jí baví a nebaví na její práci, A mě se zase zeptala jedna maminka, proč budu také učit. A Petra naše ředitelka se zeptala rodičů jak se jim v miniškolce líbí.

“Chci, aby Dorotka pracoval s Montessori pomůckami, sama jí to doma vše zprostředkovat nedokážu.” Odpověděla mi Hanka jednoduše.4Medvedi_Logo (3)

Miniškolka povyroste – bude celých 5 dnů a ještě máme pár míst volných

Trochu mě ta odpověď zaskočila a v duchu mi hlavou projížděly myšlenky, co vše ve školce tak zajímavého pro děti máme. Je toho hodně a od března, kdy jsem získala Montessori AMI diplom pro věkovou skupinu 0-3 roky, to stále vylepšujeme. S učitelkami v miniškolce Kristýnou a Aničkou nad přípravou pomůcek trávíme docela dost času, když děti odejdou s rodiči domů. Máme Miniškolku jen na 4 dopoledne, ale od září nám povyroste. Bude na 5 celých dnů a přestěhujeme se. Ještě máme pár míst volných. Chcete se přijít podívat? Napiště naší ředitelce Petře na mail petra@4medvedi.cz

20150417_125434

Pomůcek máme hodně, ale důležité je děti s pomůckami spojit

Pomůcek ve třídě máme hodně, ale důležité je, jak Kristýna a Annička ve třídě dokáže každé dítě zvlášť “spojit” s pomůckou. Jak mu ji dokážou představit, aby o ni měl zájem, aby ji dokázal “udělat”, aby ho nadchla, aby se do práce dokázal ponořit a zcela se soustředit, aby se k ní opět chtěl se zájmem vrátit. To jak to udělat jsem se dozvěděla na AMI kurzu, kde jsme to museli i předvést u závěrečné zkoušky. Dnes to i holky v naší miniškolce předvádí malým dětem, aby se dostaly k tak zajímavým věcem jako je: praní prádla, šití jehlou, aranžování květin či natírání dřeva. Ale také i úplně obyčejné věci jako je lepení, jazykové karty, krájení banánu či zpívání a ukazování písniček.

Zeptala jsem se Kristýny, hlavní učitelky miniškolky:          Co tě baví na tvé práci?

KristýnaNejvíce mě baví to, že mohu dětem ukázat cestu, jak věci dělat, jak objevovat souvislosti. A také jejich pokrok, který je prostě to nejúžasnější na celém světě.

Co tě v práci vyčerpává?

Vyčerpává mě skutečnost, že některé děti nemají hranice a nejsou ochotny přijmout pravidla, které by oběma stranám pomohly dohodnout se. Je často velmi obtížné vymezovat a nacházet hranice při docházce 2x týdně. Jsem zvyklá na respektující přístup, který je ale potřeba z obou stran. Rodinné vedení je myslím zásadní, a pokud chybí právě ono nastavení, pak si připadám ve školce zbytečná a práce mě demotivuje.

Co tě na dětech překvapuje?

Stále mě asi bude překvapovat jejich odlišnost. Co nadchne jednoho, to druhého zas tak nezajímá. Co platí na jednoho, neplatí na druhého. Je to každodenní poznávání.

V čem si myslíš, že naše miniškola děti obohacuje?

Dává jim především pocítit jistotu pravidel a možnost rozvinout se dle jejich potřeby. V prostředí, kde si mohou pracovat s čímkoliv, co je právě zajímá a naplňuje, se mohou uvolnit a projevit se. Nebát se. Školka jim také pomáhá najít své místo v kolektivu a pochopit vzájemné interakce.

Vidíš na dětech změny během docházení do miniškolky? Jaké?

Změny jsou patrné, ale u každého jinak. Někdo se naučí od práce neodbíhat, dokončovat ji; jiní se rozvinou zejména v sociální oblasti, naučí se komunikovat, přijímat i jiné autority, než je rodič. Nejpatrnější je asi pokrok v oblasti sebeobsluhy (oblékání, jedení, příprava jídla, úklid). To je moc krásné.

Co bys na miniškolce změnila?

Největší přínos miniškolky vidím zejména v poměru učitel: dítě. Tedy neměnila bych nyní nic, protože v současné době je na 2 učitele max. 8 dětí, což já osobně považuji za maximum, které je únosné. Pro obě strany. A jediná další možná změna je již v procesu, protože se miniškolka bude stěhovat – těšíme se, že budeme chodit s dětmi dopoledne ven.

20150417_130259

Děti do tří let potřebují jistotu a bezpodmínečné přijetí

Maminka Olívie, která chodí do naší miniškolky a od září se přidá i její mladší sestřička Josefínka se mě ptala:

“Prý budete také učit v miniškolce. To máte málo učitelek?”

V tu chvíli se mi v hlavě vybavily naše milé učitelky Kristýna a Anička. Hlavou mi proběhla myšlenka, že je vlastně dobře, že máme tak malý tým :) Protože děti do tří let potřebují navázat blízký vztah s učitelkami, se kterými jsou ve třídě každý den. Aby se děti cítily bezpečně, potřebují právě stálý personál, který je zná, a oni znají je. Dítě se tak cítí přijímáno. Navíc stejní dospěláci reagují na stejné situace stejně. Platí stejná pravidla, na která se dítě může spolehnout a cítí se bezpečně. Jedině tak se totiž dítě nemusí starat o věci kolem a jen se soustředit na své aktivit, kterých je třída naší miniškolky plná.

Moje odpověď mamince byla však o tom, že jako garant programu potřebuji znát i děti a ne jen třídu, kde vytváříme již druhým rokem připravené prostředí podle mezinárodních Montessori standardů. Děti mě fascinují svou dokonalostí a chci je poznávat v obyčejných situacích. Často se stává, že děti přicházejí z rodiny, kde se nemohou spolehnout na pravidla a stále se tedy zabývají narážením na hranice, namísto toho, aby se věnovali svým zájmům a vnitřním touhám. Baví mě navracet děti zpět do jejich přirozenosti.

20150417_130918

A co říkají rodiče, když vidí své děti u nás v miniškolce

Ptala se jich Petra naše ředitelka a moje milá kolegyně!

  • Maminka Huga: „Miniškolka 4medvědů pro mě byla první volbou především proto, že jsme se synem chodili do pracovny, ve které se cítil dobře. Cílem bylo umístit ho do kolektivu děti, zdálo se mi, že se doma nudí. Miniškolku začal navštěvovat, když mu byly necelé 2 roky, na dvě dopoledne v týdnu. Uběhl skoro celý školní rok a na miniškolku nemůžeme dopustit, splnila daleko víc, než jsme od ní očekávali. Kdykoliv vyzvedávám dítě, ve třídě je klid a pohoda. Tety mají k dětem osobitý, laskavý, ale přitom pevný přístup, který děti učí hranice, aniž by je omezovaly v přirozeném rozvoji. Syn, který byl na začátku hodně nesoustředěný a rozlítaný, se ve školce naučil nádherným věcem – umí se soustředit, dokáže udělat poměrně složitou úlohu od začátku do konce, vědomě a s vlastní motivací. Zároveň pochopí, když mu člověk něco rozmlouvá, nebo „staví hranice“. V dětském kolektivu (na hřišti) dokáže většinu problémů řešit celkem sám, aniž by se spoléhal na dospělého. Vystupuje sebevědomě, ale nikoliv příliš sebevědomě, chápe domluvu, dokonce si o ní říká. Bylo krásné pozorovat, jak přenáší naučené dovednosti domů – jednou našel konev na zalévání kytek, zeptal se mně, zda může zalít kytky, nabral si do ní vodu a zalil kytky v obývacím pokoji, když něco přelil, přišel to říct a vzal si hadr na uklizení vylité vody (to mu bylo 2,5 let). Doma ho to nikdo neučil. Odnese si talíř po obědě, utře si stůl. Miniškolka je místo, kde se nejenom nemusíme bát, že na dítě někdo bude nepříjemný, nebo že si ho nebude všímat, ale jsme si jisti, že se tam naučí mnoho dovedností, odpovídajících jeho věku a to naprosto nenucenou a přirozenou formou. Také si velmi cením důslednost tet při stanovování hranic. Těším se, že budeme pokračovat ve školce 4medvědů a celému kolektivu děkuji. Vytvořili jste nádherný prostor a prostředí, ve kterém se moje dítě cítí dobře.“
  • Maminka Olívie: „Rodiče pro své děti chtějí to nejlepší a tím nejcennějším co jim můžeme do života dát je vzdělání. Jsem ráda, že jsem díky Montessori pracovnám ve 4 medvědech objevila i miniškolku. Dcera Olívie je velmi společenská a tak jsem ji chtěla dát do školky dříve než ve 3 letech. Plánovala jsem, že od tří let nastoupí do nějaké státní školky v místě bydliště. Po pár týdnech průzkumu ostatních školek a že jich nebylo málo a zároveň pár týdnech jejího pobytu v miniškolce 4medvědi mi bylo jasné, že již nic jiného hledat nemusím a rovnou jsem si rezervovala místo i pro mladší dceru Josefínku. Miniškolka 4medvědi je opravdu na vysoké úrovni a troufám si říct, že patří mezi nejlepší Montessori školky v Praze. Je krásné vidět Olívii, jak se nadšeně a nenuceně učí novým věcem a poznává okolní svět. Olívie nastoupila do miniškolky, když ji bylo 18 měsíců, je tam  od prvního dne neskutečně spokojená a já mám k Anničce a Kristýně maximální důvěru a jsem opravdu moc šťastná, že jsem pro Olívii i Josefínku vybrala to nejlepší!“
  • Maminka Renatky: “Miniškolku 4medvědů jsem zvolila na základě velmi pozitivních zkušeností s docházením do Montessori pracoven ve 4medvědech pro věkovou skupinu dětí 0-18měsíců. Informace, které jsem během nich dostávala, mi dávaly smysl. Následně jsem absolvovala také Montessori seminář pro rodiče. Věděla jsem, že získání vnitřní motivace, radosti a pocitu naplnění z vykonané práce, je ten největší dárek, který můžeme dceři dát. Ve 4medvědech jsem byla také velmi spokojená s lektory jak po lidské, tak profesní stránce. V Montessori miniškolce oceňuji navíc osobní přístup učitelek k rodiči i dítěti. Na dceři je vidět, že je ve školce ráda. Nosí domů spousty výkresů a jiných výtvarných „děl“, osvojila si mnoho praktických dovedností, naučila se dobře mluvit, je samostatnější a sebevědomější. Jednou za čas vidím ve třídě obměnu pomůcek, takže vím, že si dcera vyzkouší něco nového a současně si má možnost osvojit již známé. Aplikace metody Montessori mi v miniškolce 4medvědů přijde provedena s rozmyslem a velkým pochopením pro věc.”

Chcete se k nám přijít podívat, zda se vašemu dítěti u nás také líbilo?

Napište naší ředitelce Petře na petra@4medvedi.cz

Jděte ven! Proč?

 

IMG_5359 (3)Mám pocit, že by děti měli chodit ven do přírody. Cítím, že to dělá dobře jim i dospělým. Užíváme si to všichni společně! Snažím se touto aktivitou vyplňovat, co nejvíce času našeho městského života. Když k mým pocitům získám ještě “vědecké informace” a krásné čtení na blogu jdeteven.cz,  trávím čas venku snad ještě raději:). 

jdeteven-logo je aktuálně podpořený z Fondu EHP, grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska, nabízí pomocnou ruku rodičům, aby mohli trávit více času s dětmi venku a užívali si společný čas intenzivně a v pohodě. Na webu www.jdeteven.cz najdete inspirativní články, hry a jednoduché aktivity, které učí děti kamarádit se s přírodou a zároveň se u nich baví celá rodina.

Zajímalo mě k tomu pár věcí. Zeptala jsem se na to autorky blogu Alice Jiráskové

Uvádíte, že lidé jsou dnes spíše městský druh a že v zahraničí se roztrhl pytel se studiemi, které předkládají důkazy o tom, jak moc je pro nás – dospělé i děti – příroda důležitá. Můžete uvést hlavní důvody?

Označení bych ještě rozšířila na „městský a neustále u něčeho sedící”. Sedíme, energie se v nás kumuluje a uvnitř se velmi těžko vypouští. Když nechceme, ven nemusíme, ale pobyt venku našemu tělu i duši chybí.

Příroda má blahodárné účinky na člověka ve všech směrech. Jde o to, na co se soustředíme. Zkuste si malou asociační hru a položte si otázku, co pro vás znamená být venku? Mě jako první slovo napadá pohyb a s ním spojená volnost. Když jsem s dětmi venku, mám zaručeno, že se vyběhají, a nemusím je k tomu nutit. Jejich přirozená touha objevovat a zkoumat okolní svět jede venku na plné obrátky. Což předpokládá, že vám nebude vadit, když se umažou, budou lézt po stromech nebo se vymáchají v potoce. 

Čerstvý vzduch a zeleň, obojí funguje jako výkonná čistička unavené hlavy. Náš mozek pořád nad něčím přemýšlí, je to vyčerpávající práce. I krátká procházka venku vás nabije a posílí schopnost soustředění. Děti pak mají více trpělivosti, méně se rozptylují a déle se vydrží zabývat jednou věcí. 

Například bylo provedeno několik výzkumů o vlivu zeleně na zlepšení pozornosti dětí s tzv. poruchou osobnosti s hyperaktivitou (ADHD). V jednom z nich americké vědkyně Andreas Faber Taylor a Frances E. Kuo naordinovaly sedmiletým až dvanáctiletým dětem trpícím ADHD jakožto léčbu 20 minutovou procházku v různých typech venkovního prostředí. Výsledky? Děti se lépe koncentrovaly po procházce v parku než po srovnatelné procházce v centru města či v bytové zástavbě. Efekt této léčby byl překvapivě velký, dokonce srovnatelný s léčebnými účinky dnes široce předepisovaných léků na ADHD. Výzkum tak nastolil otázku, zda „dávkování přírody“ nemůže posloužit jako bezpečný, levný a široce přístupný nový lék přispívající ke zvládnutí symptomů ADHD.

IMG_5517 (3)

Mohla byste uvést příklady, jak pobyt venku rozvíjí smyslové vnímání malých dětí, motoriku a dokonce smysl pro zodpovědnost?

Stavění domečků v lese, zkoumání kaluží, chození naboso, sbírání pokladů z přírody a další jednoduché činnosti jsou báječnou příležitostí, jak stimulovat a rozvíjet naše smysly. Různé podoby chození, běhání, skákání, padání, lezení, válení či kutálení poskytují dětem nejenom zábavu, ale také rozvíjejí jejich hrubou motoriku (především v rovnováze a koordinaci pohybu). Děti milují zdolávání překážek, jako jsou kameny, kmeny, terénní nerovnosti. Velkou roli hraje prostředí, ve kterém se pohybují. Samozřejmě nemůžete čekat zázraky, když děti vypustíte na rovný zatravněný plácek nebo vydlážděnou terasu, kde nejsou žádné další podněty.

Nechte své děti, aby zkoušely i náročnější aktivity (chodit po kládách, lézt po stromech apod.). Podporujte je v tom, aby se učily samy rozpoznat, co ještě dokážou a co už pro ně představuje příliš velké nebezpečí. Jestliže budete v dobré víře tato rozhodnutí dělat neustále za ně, děti se nenaučí odhadovat svoje schopnosti samy a paradoxně tak budou ve svém  životě vystaveni daleko většímu nebezpečí. 

Nohy_z_bot_ven (3)

V Montessori pedagogice se hodně pracuje s přirozeným vzorem dospělých, jak toho lze využít při seznamování dětí s přírodou?

Můžeme začít tím, že poopravíme svůj slovník, když mluvíme o počasí. Vidím to sama na sobě, jak je někdy těžké překonat se a nebrat nepříznivé počasí jako dobrou výmluvu, proč nemůžeme jít ven. Přitom déšť a vítr je výzvou pro jiný druh zábavy, o kterou by bylo škoda se ochudit. Děti počasí neřeší tak jako my, dospělí. 

V útlém věku je pro děti důležité, abyste byli venku s nimi a byli jim v přírodě dobrými průvodci. Není nutné vymýšlet složité hry a vydávat se daleko od domova, abyste si to užili. Stačí se společně divit, objevovat, dřepnout si a koukat se na svět z dětské výšky. Odklopit kámen a pozorovat hmyzí život, rozbíjet led na zmrzlém potoce, sbírat klacíky… Ze zdánlivě jednoduché aktivity se může vyklubat zásadní životní zážitek. 

My se často vydáváme ven „jen tak“ a téměř vždy se vracíme se zajímavým příběhem. Máme svá oblíbená místa, na která se často vracíme a pozorujeme, jak se tam příroda mění v průběhu roku. 

I starší děti ocení, když s nimi sdílíte společný čas. Rodina se odloguje, odpojí, vypne elektronické mazlíčky a rázem jste všichni spolu teď a tady. Body navíc získáte, když sebou na výlet vezmete dětem jejich kamarády. Děti v partě šlapou jako hodinky. Rázem si nikdo nestěžuje, že je to daleko, do kopce a kdy už tam budeme.

Použité zdroje: http://jdeteven.cz/cz/proc-chodit-ven

Co, vás osobně Alice vede k tomu, že říkáte svým dětem: Jděte ven?

AJ_profilovka (3)Když jsem byla dítě, byli jsme venku často.  Zásadní zážitky se odehrávaly s partou na rohu naší ulice. Teď, když mám své vlastní děti, je to trochu jiné.  Na naší ulici si samy hrát nemohou. I když žijeme na maloměstě, tak se ulicemi často prohání jedno auto za druhým.  Navíc děti chodí do kroužků a i doma mají hodně podnětů, kterými se zabaví. Čas venku si dáváme do programu. Přestože je to součást mé práce, občas to chce pořádnou dávku trpělivosti a pozitivního přístupu, aby se vypravování ven obešlo bez otrávených obličejů. Beru děti ven, protože chci být taky venku. Překonávám ten zdánlivý odpor, protože venku to většinou funguje, děti se ponoří do svých her a nakonec tam zůstanou déle, než jsme předpokládali.

 

 

Jaká byla Maria Montessori?

mmVelmi často na totom blogu zmiňuji slovo Montessori. Je zajímavé a inspirující se podívat, kdo za tímto vším skutečně stojí. Je to Maria Montessori

imagesMaria Montessori před více než 100 lety na dětech vypozorovala, že se nejvíce rozvíjí, když mohou být v kontaktu se skutečným světem. Děti mají v sobě vnitřního učitele a sami se touží rozvíjet a dobře vědí kdy a co dělat. Dnes toto vše potvrzují i vědci z neurolaboratoří, kteří zkoumají vývoj dětského mozku a používají k tomu moderní technologie, které dříve nebyly.

 

O Montessori metodě moc hezky vypráví Martina Kaděrová z Montessori společnosti zde:

 

lira2Maria Montessori se narodila do “doby porozumění” v roce 1870 v Itálii. V roce 1907 otevřela svou první školku, kde nabízela dětem pomůcky pro jejich smyslové vnímání, čtení, psaní a rozvíjení samo sebe. Svou metodu rozvíjela v době, kdy celý svět zažíval první i druhou světovou válku. A také díky tomu si uvědomovala, jak důležité je vychovávat vyzrálé, nijak psychicky nepoznamenané děti, které mají respekt a úctu k druhým a zároveň vědí co sami chtějí a potřebují. Tématu výchovy, vzdělání a míru věnovala velkou pozornost. V dnešní době, kdy válka není tak konkrétní, ale již mnozí mluví o válce v souvislosti s terorismem, je toto téma opět živé a důležité. A tak si říkám, kdyby všechny národy a hlavně ty muslimské, aplikovaly Montessori metodu, zda by byli přátelštější k ostatním lidem jiné rasy a náboženského vyznání. Vnímám velmi silně, že je třeba si hlídat naše hodnoty a vychovávat naše děti s respektem a úctou k životu. Musíme si naše hodnoty hlídat a k nim také vychovávat naše děti.  

“Preventing war is the work of politicians, establishing peace is the work of educationists.” Maria Montessori

 Toto je moc krásný 45minutový dokument o Marii Montessori a jejím životě a metodě:

 

 

„Infarktové situace“ s dětmi vůbec nemusejí vznikat

partner

Kurz Nevýchovy mi nasadil hodně “brouků do hlavy”.

A protože jsem se o Nevýchově bavila i s dalšími  rodiči u nás v Rodinném centru 4medvědi,  začalo mě to více a více “hlodat”. A tak jsem se rozhodla zeptat se přímo Katky Králové, jak ona to vidí.  

Zde, je tedy náš rozhovor o Nevýchově. Otázky navazují na principy Nevýchovy, pokud ještě nevíte jaké to jsou podívejte se zde.

Katka-Králová-vořízlá-300x262Katko, jednou mi jedna maminka říkala: “No jo, ale když dítě ujíždí na odrážedle směrem k silnici, tak prostě není čas na nějaké vysvětlování a pozvat ho k řešení, je potřeba jednat!” Moje odpověď byla, že to vysvětlování, domlouvání se a pozívání k řešení se děje ještě před tím, než se vyzí do ulice. Jak byste na to odpověděla vy?

Máte pravdu, když už jsme partneři, tyhle „infarktové situace“ vůbec nemusejí vznikat, domluvíme se s dítětem na všem v klidu předem.

Často to mamky dělají tak, že dají dítěti odrážedlo, aniž by se s ním domluvily, jak to potřebují (nebo ani nevěří, že se s ním domluvit dá). No, a tak dítě jede. Pro něj je to nádherná zábava jet rychle, nemá důvod u silnice nebo na přechodu zastavit. A když pak k němu říčná máma přiběhne a křičí, že ho mohlo zajet auto, nerozumí tomu.

Když už se to takhle stane, že ujíždí do silnice, samozřejmě je potřeba nejdřív ho zastavit, teprve potom o tom s dítětem mluvit. Přesně tomuhle tématu se věnujeme v kurzu Zážitková Výchova Nevýchovou.

Co učíme děti, když jim popisumejeme naše pocity Např. “Už je hodně hodin a já jsem unavená, potřebuji aby ses rychle svlékl a já ti pomůžu v koupelně a pak ti přečtu pohádku”. Kdosi říkal, že tím učíme děti skuhrat:))

Učit dítě skuhrat určitě není k ničemu dobré. Uvědomovat si a vyjadřovat svoje potřeby ale není totéž, co skuhrat. Skuhrala bych, kdybych si jenom stěžovala a nehledala řešení. Když ale popíšu svoje pocity, věcně a napřímo řeknu, jak to mám, bez podtextu (jak „já chudák to mám tady těžký“), umožňuju dítěti, aby se v situaci vyznalo a porozumělo mi. Když rozumí, může přiměřeně reagovat a můžeme začít hledat spolu řešení.

A to platí i na druhou stranu: když se dítě ode mě naučí zrale vyjádřit, jak se cítí a jak to má (a učí se to tím, že já to tak dělám), pak mu v mnoha situacích budu skutečně rozumět – jednoduše proto, že mi to řekne. Zatímco bez toho je to často jenom odhadování: Myslím si jako rodič, že vím, jak to je, jak se dítě cítí, ale vlastně se jenom domnívám (a můžu být hodně daleko od toho, jak to vidí dítě – to nám někdy popisují maminky v kurzu: pořád jsem mu nabízela řešení, až pak mě napadlo se ho zeptat a zjistila jsem, že potřebuje něco úplně jiného, co mě nenapadlo). 

Zásadní rozdíl je v nastavení: Chci si stěžovat, skuhrám VERSUS Chci najít řešení, popisuju. 

Někdy rodiče dávají volbu hladovému dítěti, aby si vybralo a samo se rozhodlo, zda chce ke svačině jogurt nebo koláč a dítě prostě odpoví “Nechci nic!” Co byste jim poradila?

Jídlo je velmi složité téma, pro mnoho rodičů citlivé. Zejména jsou citliví na doporučení nechat to na dítěti, kdy chce jíst (je to pochopitelné, mají to spojené s různými obavami a přesvědčeními). V naší kultuře ale obecně jíme daleko víc, než potřebujeme, a spoustu věcí, které naše tělo vůbec nevyžaduje. A možná je tu souvislost s tím, že už jako malé děti se vlastně učíme potlačit signály těla: já cítím, že teď nemám hlad, nechci jíst, ale mamka mi říká, že mám jíst, musím přece něco sníst, věřím mámě, ne svému tělu – najím se, i když nemám hlad. A tak jde hlavně o to, jako rodič si uvědomit, jak svým přístupem můžu budovat u dítěte zdravý vztah k jídlu a k tělu – a ten začíná tam, že dítě jí, když má skutečně hlad, ne když mu někdo řekne. Můžeme využít všechny takové situace, jakou popisujete (máma nabízí, dítě nechce), k tomu, abychom dítě učili přistupovat k jídlu zodpovědně a rozpoznávat, kdy skutečně potřebuje jíst, a můžeme se s ním domluvit, že spolu najdeme ty momenty, kdy má opravdu hlad. 

Existují tisíce názorů a výživových doporučení, která se navíc v průběhu let stále mění, takže to nejzdravější, co můžeme dítě naučit, je rozumět vlastnímu tělu – když si tohle jako rodič uvědomím, najednou uvidím otázku jídla v jiných souvislostech.

Líbí se mi vaše věta: “Jedna věta, natřená “narůžovo”, totiž nic nezmění, pokud nezačneme být skuteční partneři.” Často rodiče očekávají zvrat chování dítěte ihned, ale ono záleží, na co je dítě zvyklé. Někdy se děti potřebují vymezovat, prostě jen proto, protože čekají zase nějaké zákazy. Řekla byste k tomu ještě něco prosím.

K té „větě natřené narůžovo“:-) –  Ano, skutečné partnerství je i „v hlavě“, v Nevýchově se rodiče mj. učí změnit svoje nastavení, svoje přemýšlení o dítěti – a je to důležitá součást celé změny. Můžu změnit věty, následovat postupy, říkat to celé úplně „správně“ a „jako Katka“, ale když uvnitř zůstanu policajt, který stejně ví, že mi to dítě zvlčí, když nezasáhnu, nebo že to s tím mým divokým dítětem nepůjde, pak nejsem partner – jsem jenom policajt, který „natřel věty na růžovo“. To je ale srozumitelné pro Vás, jako absolventku kurzu. Pro rodiče, kteří ještě nejsou v kurzu, to může znít jako neuchopitelná věc, měnit něco v hlavě, a ani to většinou není to, co na začátku chtějí, všechno to v nich docvakne až s absolvováním kurzu. Oni se potřebují na začátku především dozvědět, že celá změna se opravdu může odehrát velmi rychle, i když ne lusknutím prstu – a je to i na nich, jak rychle to bude. V kurzu máme rodiče, kterým stačilo 5 týdnů kurzu, mají všechno, pro co si přišli, a funguje jim to – přestože na začátku byli policajti jak vyšití a s dětmi se jim nedařilo. A jsou tam i tací, kterým to chvíli trvá. 

Ano, někdy i dítě potřebuje trochu času, než se přidá. Děti, které nebyly na partnerství zvyklé, se to stejně jako my teprve učí. Když to bereme tak, že se to spolu učíme, a netlačíme na něj ani na sebe, jdeme po malých, ale konkrétních krůčcích, výsledky se většinou dostaví velmi rychle.  

 Pak je ještě důležité, o jakých rodičích mluvíme, Renato, když píšete, že očekávají zvrat chování dítěte hned (a ono to hned není, jestli jsem Vás správně pochopila)? Pokud jsou to rodiče, kteří ještě nejsou v kurzu a čerpají jen z volně dostupných materiálů, pak ještě nemají celek, až v kurzu dostanou všechno potřebné k tomu, aby to mohlo začít fungovat. Pak je tu taky skupina rodičů (taky nejsou v kurzu), kteří si myslí, že už Nevýchovu zkusili a že to nefunguje – a když jdeme do hloubky, zjistíme, že to, co dělali, žádné partnerství nebylo.

Katko, proč vlastně s dětmi hrát hry v situacích jako jsou ˇčištění zubů”? Moc tomu nerozumím, protože děti mají “vnitřní program” – snaží ve všem napodobovat dospělé ve svém okolí, chtějí být jako oni. Od nich přebírají vzorce chování. Dělají věci prostě proto, že dávají smysl. Proč to tedy kazit nějakým vymýšlením a hraním si na něco nereálného?

V tom se shodneme, že děti dělají věci, které od nás odkoukají a které jim dávají smysl. Jenže jsou tu dvě věci:

  1. Někdy někde na cestě už jsme se zadrhli, dítě jsme do něčeho tlačili, a ono už nechce. Tady je typickým příkladem čištění zubů – maminky na tom třeba trvají a na dítě v tom tlačí (i když někdy velmi jemně, nenápadně), mají dojem, že to dítě si ty zoubky vyčistit musí, že ony ho to musí co nejdřív naučit apod. A dítě se pak někdy „sekne“, nechce. Vlastně jsme mu to už totiž znechutili, tím, že jsme to nenechali na něm, kdy nás začne přirozeně následovat a bude samo chtít svůj kartáček, protože vidí mamku, jak si 2x denně čistí zuby. (Pokud nám rodiče píšou – pomoc, nechce si čistit zuby, co s ním? – už je zjevné, že tohle někde nastalo, jinak by dítě nemělo důvod se proti čištění zubů vymezovat. Naopak, chce přece dělat to, co mamka a táta, jeho přirozenost je následovat jejich vzor.) Pak hledáme způsob, jak z toho znovu udělat příjemnou chvíli, zrušit ten „mus“. Nejde vůbec o to, dělat „opičky“ za každou cenu. 

 2.       Druhá věc je, že někdy je to „mus“ pro nás. Prostě my sami nesnášíme čištění zubů (možná nám ho v dětství někdo otrávil), nebo nás to ráno, kdy rychle musíme sebe vypravit do práce a dítě do školky, ani trochu netěší, vnímáme to jako nepříjemné. A to se na dítě přenáší, pak nám to spolu ráno vůbec nejde. Když do toho vneseme radost a hru, změní se celé nastavení té situace a odpadnou stresy, prostě si to spolu užijeme.

A ještě jedno důležité rozlišení. Nejde nám o hru jako takovou (tj. vymýšlet si hry nebo hrát divadýlko), ale o hravost. Hravost jako naše nastavení, náš přístup. A taky hravost jako přirozenost dítěte. Když k jakékoliv situaci, která nám drhne, přistoupíme s hravostí, máme minimálně na 90% vyhráno, ať už je „zásek“ na straně dítěte, nebo rodiče. 

Díky, Katko za inspirativní odpovědi, mnoho “brouků v hlavě” jsem rozehnala:) a přeji hodně zdaru při šíření myšlenek Partnerské výchovy dětí.

Tajuplné dětství: Senzitivní období

Často ve svých rozhovorech s rodiči miminek a batolat na Montessori pracovnách používám spojení  “správné úkoly ve správnou dobu”.

Co tím vlastně myslím?

Díky znalosti senzitivních období můžeme nabídnout dítěti přesně ten úkol, který rozvíjí jeho sebehodnocení na základě povedeného úkolu. Dítě vidí samo, že to zvládlo, nepotřebuje pochvalu, že danou věc zvládlo a získá tak sebedůvěru na další úkol! Na seminářích pro rodiče i v e-booku vysvětluji, jaké úkoly a kdy připravit pro vaše dítě. U nás doma v každém všedním dni. Celý příspěvek

Děti 21. století budou měnit svět

DSC_0271s

Až mě krásně mrazí z příběhů dnešních dětí,  které jsou představeny na blogu ZŠ Na Beránku. Ukazují příběhy dětí, kteří jsou stále ještě dětmi, ale už mění svůj svět. Také je zde článek o tzv. Montessori mafii, který mě naopak hřeje u srdce.

Příběhy dětí žijících ve 21. století ukazují v praxi, jak to Maria Montessori myslela, když v roce 1946 v Londýně přednášela o tzv. adaptaci a transformaci.

Celý příspěvek

Bez svých znalostí bych v dobré vůli dcerce zkomplikovala život

IMG_0005_resize_MiaPřeji krásné prázdninové dny. Letní dny letí jako voda a já začínám myslet na to, že mám 
ještě před sebou spoustu psaní a tvorby alb na Montessori výcvik. Asistentku a tlumočnici 
nám na kurzu dělá Kristýna Beránková, která je zkušenou Montessori pedagožkou ve své školce http://www.montessorikampus.cz/  a zároveň maminkou šestnáctiměsíční dcery. Je to magická kombinace:) A tak jsem se jí poptala, jak své nabyté Montessori zkušenosti používá doma se svou dcerou:) Celý příspěvek

Co mi dal a vzal kurz Nevýchovy

Mám za sebou kurz Výchovy Nevýchovou a mám z něj velké zážitky. Zážitky, které mi lecos daly, ale také vzaly z mého života s dětmi.

Jednou odpoledne jsem si video z kurzu pouštěla, když jsem věšela prádlo. Ani jsem si nevšimla, že 6 letá dcera také poslouchá. Ten den večer mi ale řekla: “Mami, mně by pomohlo, kdyby jsi mi tolik neradila”. 

Celý příspěvek