Doporučujeme

Neokraďme děti o jejich přirozené sebevědomí

A už mi zase leze mráz po zádech, ač venku krásně svítí sluníčko. Podívala jsem se totiž na nové video Katky z Nevýchovy s názvem Jak vychovat superhrdinu. Mluví o tom, jak dětem neházet klacky pod nohy, když chtějí něco dokázat. Neříkat např. “to nezvládneš”, ale raději dítě povzbuzovat. Podívat se můžete níže…

Pokud se vám Nevýchova líbí, přečtěte si zde, co mně kurz Nevýchovy dal a vzal, když jsem ho před časem absolvovala.

V Montessori je prvek zpětné vazby velmi důležitý. Nabízí totiž rodiči i další možnosti, jak probouzet sebevědomí a sebehodnotu v našich dětech a to již od narození. Neokrádá děti o jejich sebedůvěru a chuť učit se novým věcem.

V Montessori nabízíme dětem “správné úkoly ve správnou dobu”. Neboli využijeme znalosti senzitivních období a nabídneme dítěti přesně ten úkol, který rozvíjí jeho sebehodnocení po té, co dokončilo nějaký úkol. Dítě vidí samo, že to zvládlo, nepotřebuje pochvalu, že danou věc zvládlo a získá tak sebedůvěru a chuť na další úkol! 

Dobré je oba přístupy kombinovat a naučit se s dětmi komunikovat jako partneři! To krásně a jednoduše učí rodiče  Katka Králová z Nevýchovy.

Nechci lakomé dítě

DSC05870Dostala jsem tento mail od jedné maminky a jejím svolením ho se dávám pro inspiraci ostatním.

“Dobrý den, pani Křivánková, ráda čtu vás blog a je pro mě zdrojem inspirace s mojí rok a půl starou dcerkou. Nyní hodně řešíme, že nechce půjčovat hračky, když k nám přijde návštěva nebo i na pískovišti bez barákem. Když jí někdo hračku vezme, tak se už i několikrát stalo, že jí chytl šílený hysterický záchvat, že jsme návštěvu museli ukončit, nebo jít domů z pískoviště. Skutečně jí to hodně trápí. Snažím se jí to vysvětlovat, že je to jen na chvilku a že jí to vrátí. Ale jakoby to nechápala. Ráda bych jí s tím pomohla, ale nevím jak. Prosím neměla byste radu?”

Přesně toto trápí mnoho rodičů. Je to u dětí celkem normální a částé. Nemusíte se tím příliš trápit. Dá se s tím něco udělat, ale nejdříve musíme začít pracovat sami na sobě:).  

Článek: 

Jak je to s dětskou chamtivostí

Už před dvěmi lety jsem napsala zde na blog článek “Jak je to s dětskou chamtivostí” a je stále aktuální.  Jde jen o to pochopit děti, jak situaci vnímají ony.

 

 

 

 

Když se dítě vzteká?

Svou sebedůvěru získám, když si vyzkouším od miminka, že lecos zvládnu sám.

 

Co dělat, když se miminko nebo batole vzteká?

I v tomto školním roce rodiče navštěvují naše Montessori pracovny a přicházejí s dotazy. A dotazy se opakují. Co dělat, když se miminko nebo batole vzteká či pláče?

 

Když se vzteká

Když se dítě vzteká, bavíme se s rodiči o tzv. “empatické reakci”, kterou jsem pochopila v kurzu Respektovat a být respektován. Zní to věděcky, ale naštěstí je to jednoduché. 

Mně to s mými dětmi doma ušetří dodnes tak polovičku “hádek”.

Zní to věděcky, ale naštěstí je to jednoduché. 

Když se dítě vzteká, většinou nám chce něco sdělit. A přesto, že mu danou věc nemůžeme umožnit, i tak jeho přání, potřebu či požadavek po dítěti zopakujeme.

” Aha, tobě se to auto také líbí a moc bys ho chtěl.”

“Ano, ty bys chtěla jít na tu klouzačku.”

“To tě asi naštvalo, a teď pláčeš, že  se ti to rozbilo.”

Tím mu dáme najevo, že ho vnímáme, chápeme, jsme na jeho straně a nemusí s námi bojovat a vztekat se.

Realita je, ale taková, že nevždy může dítě dělat vše co chce. A proto si za svým mile, vřele a otevřeně stojíme.

“To auto patří Peťovi a nemůžeme mu ho brát.”

“Klouzačka je nyní mokrá od deště, a měl bys mokré kalhoty.”

“To se někdy stane, jak bychom to mohli spravit?”.

 

 

Těžká puberta

Také si živě pamatujete na svou pubertu? 

FALL Hershey Montessori

Maria Montessori jí pospisuje jako další silné a  emotivní období v životě každého z nás. Počátek našeho života ve věku 0-6 let je také často a řekla bych, že právem, nazývána jako “malá puberta”. Jakákoliv puberta je výbušným a kreativním obdobím. Stejně tak jako věk od narození do šesti let. A co se dítě naučí nebo prožije v raném dětství, se v době dospívání velmi silně zúročí. 

Každý to známe z vlastní zkušenosti a všichni víme, jak to bylo těžké sedět na druhém stupni ZŠ a pak na střední škole v lavici a poslouchat, co právě učitel přednáší. Venku na vzduchu bylo tolik krásných a zajímavých věcí. Pamatuji se, jak jsme alespoň o prázdninách  na chatě s kamarády stavěli domky na stromě. Tajně jsme vzali dědovi z knihovny knížku a nákresy zahradního domku. Sami jsme si to nadšeně nastudovali do detailu a pak stavěli. Něco se povedlo něco ne, ale z chyb jsme se učili nejvíce.

Montessori přístup: zažít již ve 12 letech, jak svět funguje

A dnes na semináři o Montessori přístupu k dospívajícím s Davidem Kahm jsem se dozvěděla, že přesně takto to Maria vymyslela. Pedagogický přístup k dospívajícím ve věku 12-18 let by měl umožnit dětem prožít, ne jen poslouchat ve třídě, jak život skutečně funguje.

Proto sestavila koncept školy na farmě. Říká tomu Děti země. Děti sami pracují a žijí na farmě a sami se učí to, co právě cítí, že potřebují. A velmi rychle přijdou na to, že znalosti v jedné oblasti jsou propojeny s dalšími, a tak se sami vzdělávají a utvářejí svou osobnost. Učitel jim dává jen potřebné “klíče” neboli vodítka a zažehává tak jejich zájem po vědomostech. Děti pak samy hledají řešení a hned využívají v praxi .

 

Nepředstavitelná škola pro rodiče

Znamená to tedy, že dítě ve 12 letech jde na internátní školu a zde žije na farmě. Zde se vzdělává, zažívá sociální interakci s kamarády a žije skutečný “dospělácký život”. Pro většinu rodičů a i pro mě (když jsem to slyšela před lety poprvé) je to velmi nepředstavitelné. A právě proto píši tento článek, aby rodiče malých dětí měli dost času si toto představit a promyslet. I v ČR se již tvoří plány, jak tyto školy do pár let vytvořit. Musím podotknout, že dítě opravdu roste a vyvíjí se tak rychle, že i vy brzy zjistíte, že tohle je přesně to, co ve 12 letech potřebuje – ačkoliv nyní je to pro vás nepochopitelné.

Konstruktivní rytmus života

Maria Montessori svou pedagogiku nepovažuje za zážitkovou, projektovou nebo alternativní. V jejím přístupu je kladený důraz na psychologické zrání každého člověka a jeho potřeby v každém vývojovém stádiu. Vývoj každého dítěte pak znázornila do Konstruktivního rytmu života. Každá fáze vývoje má svá specifika a potřebuje jiné připravené prostředí.

Toto schéma je považováno za základ každé Montessori přednášky a všichni ho jistě známe. Řekla bych, že život sám je neustálý proces. Mně samotné při výchově a práci s dětmi tento pohled velmi pomáhá. Vše je vývoj a když víme, kam vývoj dítě spěje, pracuje se nám s ním lépe.

Planes-of-Development

1. fáze vývoje

Klidný domov s láskou a přijetím je pro první fázi vývoje tím nejdůležitějším. Dítě rychle roste a zažívá své první emoce. Nevědomě tvoří samo sebe a po třetím roce již vědomě vyhledává práci např. ve školce, díky které poznává samo sebe a své vrstevníky. Pro děti z první fáze je typická vývojová otázka: CO?

2. fáze vývoje

Po šestém roce dítě potřebuje z rodiny vyjít na “výlety ven” a postupně zažívat situace okolního světa. Děti již samy chodí např. na nákup či do knihovny. Ve škole se jejich zájem zažehává zajímavými příběhy o přírodních zákonitostech a příchodu člověka na Zem. Děti se naučí hledat informace a pochopí jejich spojitost. Mají velmi abstraktní myšlení a milují časové osy. Pro tyto děti je vývojová otázka: Jak? Kdy?

3. fáze vývoje

Ve dvanácti již znají okolní svět a nyní si ho potřebují skutečně zažít. Touží být ve společnosti vrstevníků a zde hledat své smysluplné místo. Hormony a emoce se bouří. Hledají smysluplnou práci a spojení s místem a časem, kde se nachází. Mají potíže s autoritami, ale dokáží respektovat smysluplná pravidla své skupiny. Nejčastější otázka je: Kdo jsem? A kde je mé místo ve společnosti?

4. fáze vývoje

V tomto období zažívají téměř dospělí lídé “závěrečné dotyky” lidského vývoje. Zajímají se o práci pro společnost a lidstvo – např. humanitární projekty či třídní “revoluce”. Znají dobře své schopnosti a dokáží se rozhodnout, ve které oblasti se chtějí dále rozvíjet. Díky dobré adaptaci v tomto světě dokáží měnit a posunovat společnost dál. Vývojová otázka tedy je: Jak nyní využiji svůj život?

Děti na sebe byly hrdé a já nebyla vyšťavená

Nohy_z_bot_ven (3)Děti byly týden s tetou na horách. Moc si to užily, měly mnoho zážitků a nových zkušeností. Jsem za to tetě moc vděčná. Užívaly si výlety po horách a průzračné jezero na koupání. Teta si to prý také užila, ale příští rok by chtěla, abych tam s ní byla také. Že by to přeci jen bylo lepší.

… a pak jsem zjistila, že děti nevědí, kde jsou talíře…

Po týdnu jsem za nimi přijela a zůstala s dětmi sama. Teta odjela domů. Druhý den jsem zjistila, že děti netuší, kde je talířek a hrníček na snídani. Nevědí, kde je botník, do kterého se ukládají boty, které se nyní povalují volně pohozené v předsíni. A netuší ani, kde je hadr, kterým po sobě potřebují utřít pocákanou podlahu v koupelně, nebo kde jsou uloženy ručníky na pláž. A mnoho dalších, dříve běžných věcí.

… teta za ně asi vše dělala …

Uvědomila jsem si, že teta za ně asi musela vše dělat. Říkala jsem si, že té péče asi musela mít za celý týden „plné brýle“. Věnovat se dětem, celý den být venku, vařit a ještě za děti dělat to, co oni sami dokáží. Děti se naopak zřejmě nudily, když si měly jen „hrát“. Normálně je baví být součástí dění a o věci se také starat.

… pak jsme to změnili …

Další den jsme to tedy změnili a překvapivě stačilo jen ťuknout a děti vše docela rády dělaly samy. Navzájem se i hlídaly, když např. někdo zapomněl plavky na zemi a nepověsil si je na sušák.

Lupínky do mléka měly v nízké polici a chystaly je ochotně ke snídani všem. A někdy se dokonce dohadovaly, kdo bude mazat chleby na svačinu na výlet. Byl i velký zájem o to, kdo bude nalévat vodu do lahviček na kolo, kdo bude loupat brambory na loupačku, nebo kdo bude omývat kola od bláta.

… děti byly na sebe hrdé a já si i lehla do lehátka …

 Byly na sebe hrdé, že jsou právoplatnými členy naší skupiny a rády dělaly zcela běžné věci. A já nebyla vyčerpaná. Ačkoliv to vše vyžadovalo notnou dávku trpělivosti, určitě se to vyplatilo – mohla jsem si pak lehnout do lehátka před chalupu, koukat do modrého nebe a poslouchat to ticho… 

 

 

Podnětné prostředí pro děti 0 – 3 roky

20150507_105740[1]Ptala jsem se Hanky, proč dává Dorotku do miniškolky.

Hanka je naše učitelka z Montessori školky, dnes je však na mateřské. Dorotka je její čtvrté dítě ve věku dvou let. Miniškolka jsou Montessori jesličky pro děti od 1,5 do 3 let v Rodinném a Montessori centru 4medvědi.

Co baví učitelku na její práci, proč i já budu učit a jak se líbí rodičům ve školce

Její odpověď byla velmi stručná, ale rozpoutala sérii další otázek. Zeptala jsem hlavní učitelky Kristýny, co jí baví a nebaví na její práci, A mě se zase zeptala jedna maminka, proč budu také učit. A Petra naše ředitelka se zeptala rodičů jak se jim v miniškolce líbí.

“Chci, aby Dorotka pracoval s Montessori pomůckami, sama jí to doma vše zprostředkovat nedokážu.” Odpověděla mi Hanka jednoduše.4Medvedi_Logo (3)

Miniškolka povyroste – bude celých 5 dnů a ještě máme pár míst volných

Trochu mě ta odpověď zaskočila a v duchu mi hlavou projížděly myšlenky, co vše ve školce tak zajímavého pro děti máme. Je toho hodně a od března, kdy jsem získala Montessori AMI diplom pro věkovou skupinu 0-3 roky, to stále vylepšujeme. S učitelkami v miniškolce Kristýnou a Aničkou nad přípravou pomůcek trávíme docela dost času, když děti odejdou s rodiči domů. Máme Miniškolku jen na 4 dopoledne, ale od září nám povyroste. Bude na 5 celých dnů a přestěhujeme se. Ještě máme pár míst volných. Chcete se přijít podívat? Napiště naší ředitelce Petře na mail petra@4medvedi.cz

20150417_125434

Pomůcek máme hodně, ale důležité je děti s pomůckami spojit

Pomůcek ve třídě máme hodně, ale důležité je, jak Kristýna a Annička ve třídě dokáže každé dítě zvlášť “spojit” s pomůckou. Jak mu ji dokážou představit, aby o ni měl zájem, aby ji dokázal “udělat”, aby ho nadchla, aby se do práce dokázal ponořit a zcela se soustředit, aby se k ní opět chtěl se zájmem vrátit. To jak to udělat jsem se dozvěděla na AMI kurzu, kde jsme to museli i předvést u závěrečné zkoušky. Dnes to i holky v naší miniškolce předvádí malým dětem, aby se dostaly k tak zajímavým věcem jako je: praní prádla, šití jehlou, aranžování květin či natírání dřeva. Ale také i úplně obyčejné věci jako je lepení, jazykové karty, krájení banánu či zpívání a ukazování písniček.

Zeptala jsem se Kristýny, hlavní učitelky miniškolky:          Co tě baví na tvé práci?

KristýnaNejvíce mě baví to, že mohu dětem ukázat cestu, jak věci dělat, jak objevovat souvislosti. A také jejich pokrok, který je prostě to nejúžasnější na celém světě.

Co tě v práci vyčerpává?

Vyčerpává mě skutečnost, že některé děti nemají hranice a nejsou ochotny přijmout pravidla, které by oběma stranám pomohly dohodnout se. Je často velmi obtížné vymezovat a nacházet hranice při docházce 2x týdně. Jsem zvyklá na respektující přístup, který je ale potřeba z obou stran. Rodinné vedení je myslím zásadní, a pokud chybí právě ono nastavení, pak si připadám ve školce zbytečná a práce mě demotivuje.

Co tě na dětech překvapuje?

Stále mě asi bude překvapovat jejich odlišnost. Co nadchne jednoho, to druhého zas tak nezajímá. Co platí na jednoho, neplatí na druhého. Je to každodenní poznávání.

V čem si myslíš, že naše miniškola děti obohacuje?

Dává jim především pocítit jistotu pravidel a možnost rozvinout se dle jejich potřeby. V prostředí, kde si mohou pracovat s čímkoliv, co je právě zajímá a naplňuje, se mohou uvolnit a projevit se. Nebát se. Školka jim také pomáhá najít své místo v kolektivu a pochopit vzájemné interakce.

Vidíš na dětech změny během docházení do miniškolky? Jaké?

Změny jsou patrné, ale u každého jinak. Někdo se naučí od práce neodbíhat, dokončovat ji; jiní se rozvinou zejména v sociální oblasti, naučí se komunikovat, přijímat i jiné autority, než je rodič. Nejpatrnější je asi pokrok v oblasti sebeobsluhy (oblékání, jedení, příprava jídla, úklid). To je moc krásné.

Co bys na miniškolce změnila?

Největší přínos miniškolky vidím zejména v poměru učitel: dítě. Tedy neměnila bych nyní nic, protože v současné době je na 2 učitele max. 8 dětí, což já osobně považuji za maximum, které je únosné. Pro obě strany. A jediná další možná změna je již v procesu, protože se miniškolka bude stěhovat – těšíme se, že budeme chodit s dětmi dopoledne ven.

20150417_130259

Děti do tří let potřebují jistotu a bezpodmínečné přijetí

Maminka Olívie, která chodí do naší miniškolky a od září se přidá i její mladší sestřička Josefínka se mě ptala:

“Prý budete také učit v miniškolce. To máte málo učitelek?”

V tu chvíli se mi v hlavě vybavily naše milé učitelky Kristýna a Anička. Hlavou mi proběhla myšlenka, že je vlastně dobře, že máme tak malý tým :) Protože děti do tří let potřebují navázat blízký vztah s učitelkami, se kterými jsou ve třídě každý den. Aby se děti cítily bezpečně, potřebují právě stálý personál, který je zná, a oni znají je. Dítě se tak cítí přijímáno. Navíc stejní dospěláci reagují na stejné situace stejně. Platí stejná pravidla, na která se dítě může spolehnout a cítí se bezpečně. Jedině tak se totiž dítě nemusí starat o věci kolem a jen se soustředit na své aktivit, kterých je třída naší miniškolky plná.

Moje odpověď mamince byla však o tom, že jako garant programu potřebuji znát i děti a ne jen třídu, kde vytváříme již druhým rokem připravené prostředí podle mezinárodních Montessori standardů. Děti mě fascinují svou dokonalostí a chci je poznávat v obyčejných situacích. Často se stává, že děti přicházejí z rodiny, kde se nemohou spolehnout na pravidla a stále se tedy zabývají narážením na hranice, namísto toho, aby se věnovali svým zájmům a vnitřním touhám. Baví mě navracet děti zpět do jejich přirozenosti.

20150417_130918

A co říkají rodiče, když vidí své děti u nás v miniškolce

Ptala se jich Petra naše ředitelka a moje milá kolegyně!

  • Maminka Huga: „Miniškolka 4medvědů pro mě byla první volbou především proto, že jsme se synem chodili do pracovny, ve které se cítil dobře. Cílem bylo umístit ho do kolektivu děti, zdálo se mi, že se doma nudí. Miniškolku začal navštěvovat, když mu byly necelé 2 roky, na dvě dopoledne v týdnu. Uběhl skoro celý školní rok a na miniškolku nemůžeme dopustit, splnila daleko víc, než jsme od ní očekávali. Kdykoliv vyzvedávám dítě, ve třídě je klid a pohoda. Tety mají k dětem osobitý, laskavý, ale přitom pevný přístup, který děti učí hranice, aniž by je omezovaly v přirozeném rozvoji. Syn, který byl na začátku hodně nesoustředěný a rozlítaný, se ve školce naučil nádherným věcem – umí se soustředit, dokáže udělat poměrně složitou úlohu od začátku do konce, vědomě a s vlastní motivací. Zároveň pochopí, když mu člověk něco rozmlouvá, nebo „staví hranice“. V dětském kolektivu (na hřišti) dokáže většinu problémů řešit celkem sám, aniž by se spoléhal na dospělého. Vystupuje sebevědomě, ale nikoliv příliš sebevědomě, chápe domluvu, dokonce si o ní říká. Bylo krásné pozorovat, jak přenáší naučené dovednosti domů – jednou našel konev na zalévání kytek, zeptal se mně, zda může zalít kytky, nabral si do ní vodu a zalil kytky v obývacím pokoji, když něco přelil, přišel to říct a vzal si hadr na uklizení vylité vody (to mu bylo 2,5 let). Doma ho to nikdo neučil. Odnese si talíř po obědě, utře si stůl. Miniškolka je místo, kde se nejenom nemusíme bát, že na dítě někdo bude nepříjemný, nebo že si ho nebude všímat, ale jsme si jisti, že se tam naučí mnoho dovedností, odpovídajících jeho věku a to naprosto nenucenou a přirozenou formou. Také si velmi cením důslednost tet při stanovování hranic. Těším se, že budeme pokračovat ve školce 4medvědů a celému kolektivu děkuji. Vytvořili jste nádherný prostor a prostředí, ve kterém se moje dítě cítí dobře.“
  • Maminka Olívie: „Rodiče pro své děti chtějí to nejlepší a tím nejcennějším co jim můžeme do života dát je vzdělání. Jsem ráda, že jsem díky Montessori pracovnám ve 4 medvědech objevila i miniškolku. Dcera Olívie je velmi společenská a tak jsem ji chtěla dát do školky dříve než ve 3 letech. Plánovala jsem, že od tří let nastoupí do nějaké státní školky v místě bydliště. Po pár týdnech průzkumu ostatních školek a že jich nebylo málo a zároveň pár týdnech jejího pobytu v miniškolce 4medvědi mi bylo jasné, že již nic jiného hledat nemusím a rovnou jsem si rezervovala místo i pro mladší dceru Josefínku. Miniškolka 4medvědi je opravdu na vysoké úrovni a troufám si říct, že patří mezi nejlepší Montessori školky v Praze. Je krásné vidět Olívii, jak se nadšeně a nenuceně učí novým věcem a poznává okolní svět. Olívie nastoupila do miniškolky, když ji bylo 18 měsíců, je tam  od prvního dne neskutečně spokojená a já mám k Anničce a Kristýně maximální důvěru a jsem opravdu moc šťastná, že jsem pro Olívii i Josefínku vybrala to nejlepší!“
  • Maminka Renatky: “Miniškolku 4medvědů jsem zvolila na základě velmi pozitivních zkušeností s docházením do Montessori pracoven ve 4medvědech pro věkovou skupinu dětí 0-18měsíců. Informace, které jsem během nich dostávala, mi dávaly smysl. Následně jsem absolvovala také Montessori seminář pro rodiče. Věděla jsem, že získání vnitřní motivace, radosti a pocitu naplnění z vykonané práce, je ten největší dárek, který můžeme dceři dát. Ve 4medvědech jsem byla také velmi spokojená s lektory jak po lidské, tak profesní stránce. V Montessori miniškolce oceňuji navíc osobní přístup učitelek k rodiči i dítěti. Na dceři je vidět, že je ve školce ráda. Nosí domů spousty výkresů a jiných výtvarných „děl“, osvojila si mnoho praktických dovedností, naučila se dobře mluvit, je samostatnější a sebevědomější. Jednou za čas vidím ve třídě obměnu pomůcek, takže vím, že si dcera vyzkouší něco nového a současně si má možnost osvojit již známé. Aplikace metody Montessori mi v miniškolce 4medvědů přijde provedena s rozmyslem a velkým pochopením pro věc.”

Chcete se k nám přijít podívat, zda se vašemu dítěti u nás také líbilo?

Napište naší ředitelce Petře na petra@4medvedi.cz

Okénko do dětské hlavičky – znaky

P1050838Když bylo dceři 8 měsíců, ukázala mi první znak, který znamenal “pes”.

Jednoho rána jsme obě ještě ležely v posteli. Slyšeli jsme zpovzdálí, jak se náš pes Eda oklepal v chodbě, až mu zacinkala psí známka na obojku. 8 měsíční holčička mi ukázala náš znak na psa. Bylo neuvěřitelné vidět, že si toho dcera všimla, že zvuk rozpoznala a hlavně že měla touhu mi to sdělit. Znaky se tak staly velkým okénkem do její hlavy. Mluvit ještě neuměla, ale spoustu věcí mi sdělovala. Většinou to byly věci, které jí zaujaly – kočka na stromě, ptáček, který pil z louže, plakající dítě, zraněná paní,….

I s mladším synem jsem znakovala. Sice znakoval až mnohem později a měl mnohem méně znaků, ale i tak rád ukazoval, co kolem vidí. Jednou jsme spolu jeli autobusem a on stále koukal jedním směrem. Pak asi po 10 minutách zaznakoval “čepici”. Nejdříve jsem nechápala souvislosti. Až pak jsem zahlédla starší pani s óóóbrovskou beranicí. Vypadalo to, že má dvě hlavy. A opět jsem nemohla uvěřit, co všechno se honí v té malé hlavičce.

Na Montessori pracovnách rodičům často doporučuji Baby Signs znakovou řeč pro batolata pro jejich společný život s dětmi. Já “znakovku” vnímám hlavně jako způsob, jak dětem poměrně brzy a dříve než začnou ovládat hlasivky, jazyk, tváře k vyslovení prvních slov, nabídnout komunikaci s okolím. Dítě má v sobě utvořený jazyk zhruba od 9 měsíce, ale to je doba, kdy většinou ještě neumí vyslovat jednotlivá slova. Komunikace a interakce s okolím může však začít již nyní.

Je to velký krok na cestě nezávislosti.

Pokud se chcete o “znakovce” dozvědět více a máte k tomu pár otázek, zde najdete odpovědi.

unnamed (2)

Jděte ven! Proč?

 

IMG_5359 (3)Mám pocit, že by děti měli chodit ven do přírody. Cítím, že to dělá dobře jim i dospělým. Užíváme si to všichni společně! Snažím se touto aktivitou vyplňovat, co nejvíce času našeho městského života. Když k mým pocitům získám ještě “vědecké informace” a krásné čtení na blogu jdeteven.cz,  trávím čas venku snad ještě raději:). 

jdeteven-logo je aktuálně podpořený z Fondu EHP, grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska, nabízí pomocnou ruku rodičům, aby mohli trávit více času s dětmi venku a užívali si společný čas intenzivně a v pohodě. Na webu www.jdeteven.cz najdete inspirativní články, hry a jednoduché aktivity, které učí děti kamarádit se s přírodou a zároveň se u nich baví celá rodina.

Zajímalo mě k tomu pár věcí. Zeptala jsem se na to autorky blogu Alice Jiráskové

Uvádíte, že lidé jsou dnes spíše městský druh a že v zahraničí se roztrhl pytel se studiemi, které předkládají důkazy o tom, jak moc je pro nás – dospělé i děti – příroda důležitá. Můžete uvést hlavní důvody?

Označení bych ještě rozšířila na „městský a neustále u něčeho sedící”. Sedíme, energie se v nás kumuluje a uvnitř se velmi těžko vypouští. Když nechceme, ven nemusíme, ale pobyt venku našemu tělu i duši chybí.

Příroda má blahodárné účinky na člověka ve všech směrech. Jde o to, na co se soustředíme. Zkuste si malou asociační hru a položte si otázku, co pro vás znamená být venku? Mě jako první slovo napadá pohyb a s ním spojená volnost. Když jsem s dětmi venku, mám zaručeno, že se vyběhají, a nemusím je k tomu nutit. Jejich přirozená touha objevovat a zkoumat okolní svět jede venku na plné obrátky. Což předpokládá, že vám nebude vadit, když se umažou, budou lézt po stromech nebo se vymáchají v potoce. 

Čerstvý vzduch a zeleň, obojí funguje jako výkonná čistička unavené hlavy. Náš mozek pořád nad něčím přemýšlí, je to vyčerpávající práce. I krátká procházka venku vás nabije a posílí schopnost soustředění. Děti pak mají více trpělivosti, méně se rozptylují a déle se vydrží zabývat jednou věcí. 

Například bylo provedeno několik výzkumů o vlivu zeleně na zlepšení pozornosti dětí s tzv. poruchou osobnosti s hyperaktivitou (ADHD). V jednom z nich americké vědkyně Andreas Faber Taylor a Frances E. Kuo naordinovaly sedmiletým až dvanáctiletým dětem trpícím ADHD jakožto léčbu 20 minutovou procházku v různých typech venkovního prostředí. Výsledky? Děti se lépe koncentrovaly po procházce v parku než po srovnatelné procházce v centru města či v bytové zástavbě. Efekt této léčby byl překvapivě velký, dokonce srovnatelný s léčebnými účinky dnes široce předepisovaných léků na ADHD. Výzkum tak nastolil otázku, zda „dávkování přírody“ nemůže posloužit jako bezpečný, levný a široce přístupný nový lék přispívající ke zvládnutí symptomů ADHD.

IMG_5517 (3)

Mohla byste uvést příklady, jak pobyt venku rozvíjí smyslové vnímání malých dětí, motoriku a dokonce smysl pro zodpovědnost?

Stavění domečků v lese, zkoumání kaluží, chození naboso, sbírání pokladů z přírody a další jednoduché činnosti jsou báječnou příležitostí, jak stimulovat a rozvíjet naše smysly. Různé podoby chození, běhání, skákání, padání, lezení, válení či kutálení poskytují dětem nejenom zábavu, ale také rozvíjejí jejich hrubou motoriku (především v rovnováze a koordinaci pohybu). Děti milují zdolávání překážek, jako jsou kameny, kmeny, terénní nerovnosti. Velkou roli hraje prostředí, ve kterém se pohybují. Samozřejmě nemůžete čekat zázraky, když děti vypustíte na rovný zatravněný plácek nebo vydlážděnou terasu, kde nejsou žádné další podněty.

Nechte své děti, aby zkoušely i náročnější aktivity (chodit po kládách, lézt po stromech apod.). Podporujte je v tom, aby se učily samy rozpoznat, co ještě dokážou a co už pro ně představuje příliš velké nebezpečí. Jestliže budete v dobré víře tato rozhodnutí dělat neustále za ně, děti se nenaučí odhadovat svoje schopnosti samy a paradoxně tak budou ve svém  životě vystaveni daleko většímu nebezpečí. 

Nohy_z_bot_ven (3)

V Montessori pedagogice se hodně pracuje s přirozeným vzorem dospělých, jak toho lze využít při seznamování dětí s přírodou?

Můžeme začít tím, že poopravíme svůj slovník, když mluvíme o počasí. Vidím to sama na sobě, jak je někdy těžké překonat se a nebrat nepříznivé počasí jako dobrou výmluvu, proč nemůžeme jít ven. Přitom déšť a vítr je výzvou pro jiný druh zábavy, o kterou by bylo škoda se ochudit. Děti počasí neřeší tak jako my, dospělí. 

V útlém věku je pro děti důležité, abyste byli venku s nimi a byli jim v přírodě dobrými průvodci. Není nutné vymýšlet složité hry a vydávat se daleko od domova, abyste si to užili. Stačí se společně divit, objevovat, dřepnout si a koukat se na svět z dětské výšky. Odklopit kámen a pozorovat hmyzí život, rozbíjet led na zmrzlém potoce, sbírat klacíky… Ze zdánlivě jednoduché aktivity se může vyklubat zásadní životní zážitek. 

My se často vydáváme ven „jen tak“ a téměř vždy se vracíme se zajímavým příběhem. Máme svá oblíbená místa, na která se často vracíme a pozorujeme, jak se tam příroda mění v průběhu roku. 

I starší děti ocení, když s nimi sdílíte společný čas. Rodina se odloguje, odpojí, vypne elektronické mazlíčky a rázem jste všichni spolu teď a tady. Body navíc získáte, když sebou na výlet vezmete dětem jejich kamarády. Děti v partě šlapou jako hodinky. Rázem si nikdo nestěžuje, že je to daleko, do kopce a kdy už tam budeme.

Použité zdroje: http://jdeteven.cz/cz/proc-chodit-ven

Co, vás osobně Alice vede k tomu, že říkáte svým dětem: Jděte ven?

AJ_profilovka (3)Když jsem byla dítě, byli jsme venku často.  Zásadní zážitky se odehrávaly s partou na rohu naší ulice. Teď, když mám své vlastní děti, je to trochu jiné.  Na naší ulici si samy hrát nemohou. I když žijeme na maloměstě, tak se ulicemi často prohání jedno auto za druhým.  Navíc děti chodí do kroužků a i doma mají hodně podnětů, kterými se zabaví. Čas venku si dáváme do programu. Přestože je to součást mé práce, občas to chce pořádnou dávku trpělivosti a pozitivního přístupu, aby se vypravování ven obešlo bez otrávených obličejů. Beru děti ven, protože chci být taky venku. Překonávám ten zdánlivý odpor, protože venku to většinou funguje, děti se ponoří do svých her a nakonec tam zůstanou déle, než jsme předpokládali.

 

 

Spí, spím, spíme

Na konci března, když se měnil čas, jsem napsala článek o spaní a uspávání a až dnes ho dávám na blog.  

Co se v článku dozvíte?

11Proč Montessori doporučuje pro děti nízkou postel?

 

22Proč je nízká postel pomocníkem i pro dospělé?

 


Děti na změnu času často nereagují, ale náš denní režim se posouvá:(. Pak je těžké večer dítě “jakoby dříve” uspat a ráno by zase ještě spalo. Bavila jsem se o tom s několika maminkami na Montessori pracovně a přišlo mi docela užitečné to napsat i sem na blog. To jak místo pro spaní připravíme úzce souvisí s tím, jak dítě spí a potažmo i máma spí a celá rodina spí.

Spí, spím, spíme

V dnešní době se velmi liší, jak která rodina přistupuje k místu pro spaní svého dítěte. Někde spinká narozené miminko ve své postýlce a ve svém odděleném pokoji a jinde ve velké posteli s rodiči. Nechci se pouštět do diskuse a obhajování jednoho či druhého způsobu, protože to považuji za velmi osobní rozhodnutí každého rodiče.  V tomto článku bych však ráda nabídla inspiraci, jakým způsobem ukládala miminka Maria Montessori. Tento způsob se mi zdá obohacující a každý se jím určitě může  inspirovat – více či méně. Je možné použít pouze část – záleží na našich domácích podmínkách a vždy tak, aby to naší rodině vyhovovalo. Tím zajímavým momentem Montessori způsobu ukládání je svoboda pohybu – pokud dítě chce opustit postel.

Montessori doporučuje nízkou postel u země

P1110567

Miminkům můžeme vytvořit místečko určené pro spánek na velmi nízké (cca 10 cm vysoké), ale za to široké posteli. Důvodem je nezávislost a neomezování pohybu děťátka.  V období malých miminek to není tak důležité jako v obdobích, kdy děti již lezou a chtějí mít po probuzení volný pohyb. Často se děti v postýlkách probudí a chtějí se dostat ke svým milovaným rodičům. Pokud z postýlky nemohou vylézt, pak jim nezbývá než rodiče přivolat pláčem. Ten doprovází nepříjemné pocity, kterým se chceme vyhnout.

ppkojicekvpokoji (2)

Pamatuji si syna, který se po poledním probuzení vždy moc snažil slézt z postele a dolézt za mnou do kuchyně. Pokaždé, když se mu to podařilo, byl o krok dál s nezávislostí a sebedůvěrou. Když spal u babičky v zavřené postýlce, následoval po probuzení pláč a pravděpodobně i pocity zoufalství. A těmi jsem rozhodně nechtěla zásobovat utvářející se osobnost...

Pokud miminkům již od počátku ukážeme spánek na této posteli, bude se jim tam líbit i později, kdy teprve využijeme její výhody. I to nejmenší miminko se časem naučí vnímat hranice své postele a v momentě, kdy se již přetáčí, nečiní mu problém se u hrany zastavit. Také proto je postel jen pár centimetrů vysoká, aby nedošlo k eventuálnímu úrazu.

Nízká postel – pomocník pro dospělého 

Nízká Montessori postel je pak i pomocník pro nás rodiče. Můžeme si k miminku lehnout a usnout v jeho blízkostiDěti to mají rády – vytváří se tím pocit bezpečí, kterým jsou pak zásobeni při průzkumných výpravách.

Někdy starší děti z postýlky při usínání chtějí vylézat. Pak jen postačí jasně ukázat, že si stojíme za svým, že nyní je čas na spánek a v postýlce zůstane.  Pochopila jsem, že pokud dítě ví, že může kdykoliv vylézt z postele samo, nemá potřebu to ani zkoušet.

Je dobré nastavit jednoznačná pravidla a čitelné signály pro děti, kdy už je čas na spaní a na tom si také trvat. Přečíst pohádku, zatáhnout závěsy, dát pusinku a odejít se dá již zhruba od devíti měsíců. I když je dítě kojené a je zvyklé na večerní “dávku”. Jde jen o nastavené rituály a pravidla. Když láskyplně, mile a vřele si stojíme na pravidlech, pro děti je to jednoduší a příjemnější!

Se svými dětmi jsem si také zažila opakovaný pláč, přivolávání maminky,  vylézání při večerním usínání  a tiché návštěvníky v obývacím pokoji, který už patřil jen dospělým:)  Bylo to ve věku cca 9 měsících, 3 letech i v 5,5. Čas od času se potřebovali prostě jen ujistit, že pravidla stále platí. Bylo tedy jen potřeba je mile a láskyplně odvést zpět do postýlky. Někdy i několikrát:) Ale základ je nenechat se vtáhnout do situace a nebýt z toho nezvózní – to pak situaci ještě více komplikuje a dítě se cítí odmítnutě.

 

 

Příprava jídla s dětmi – jiný kraj, jiný mrav

20150423_081817Minulý týden jsem navštívila školku Monterana za městem St. Gallen ve Švýcarsku. Je to školka, která má je stará přes 20 let a děti zde mají opravdu hodně pomůcek a hraček, které za ty roky paní učitelky vyrobily. 

Děti chodí ve Švýcarsku samy do školky

Ve Švýcarsku je velké množství státních školek (které spravuje magistrát města) a třídy jsou rozmístěny téměř “na každém rohu”. Děti tak od 4 let mohou chodit do školky z domova samy. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že celková situace v této zemi je prostě jiná a že se to nedá srovnávat s našimi podmínkami. Děti si toto samostatné docházení náramně užívají a pro celou rodinu je to příjemné. Ve Švýcarsku je díky tomu velmi malé množství soukromých školek, na které stát nijak nepřispívá. Jednu soukromou jsme však navštívily, protože je podle programu Montessori.

Svačina jen z domova

Děti si nosí do školky svou svačinu v krabičce z domova. Na oběd chodí domů. Předškoláci se některé dny vrací zpět do školky. To, že ve školce nenabízí svačinu a oběd, není ani tak kvůli přísným hygienickým normám. Jak jsem si z počátku myslela po zkušenosti s našimi zákony, ale je to tak historicky ve společnosti zažito. 

Aktivity na přípravu jídla jsou moc důležité

V Montressori školce, ale dobře vědí, jak je pro děti přínosné, když se na přípravě jídla mohou podílet. Mají pro ně proto nachystané aktivity s jídlem.

20150423_082901

20150423_082958

Např. mají možnost si sami udělat popkorn a polévku dle návodu. Často tyto aktivity mění a děti je moc rády využívají. Moc doporučuji doma děti přivést k vaření třeba alespoň touto cestou.

20150423_101426 20150423_101432 20150423_101441 20150423_101444

Proč jsou malé děti divoké?

20140509_180230Často slyším rodiče říkat o svých dětech, že jsou divocí. Zcela s rodiči soucítím a zcela si to umím do detailu představit. Pro nás dospěláky je to tak šíleně únavné.

” No, když ona je tak divoká.  Verunka si ke knížce nesedne.”

“Ten náš kluk je šíleně živý a všetečný. Včera nám strhnul květináč z okna a hlínu si rozmazal po obličeji”

“Aha, tak to on ještě u jídla neposedí. Je moc maličký na to, aby to chápal a neběhal kolem.”

 

Co, děti vede k tomu, aby byli divoké? Tlačí je HORMÉ.

Maria Montessori v knize Absorbující mysl, kapitola 8 říká:  “Dítě se rodí s mentalitou dobyvatele.”  Popisuje vnitřní tlak, který dítěti nedá odpočinout a stále ho tlačí dobývat svět, objevovat a zkoušet nové věci kolem sebe. Tomuto tlaku říká HORMÉ. Díky němu má dítě enormní zájem o prostředí a touží se s ním propojit. Příroda to tak zařídila proto, aby se dítě chtělo s prostředím seznámit, pochopilo ho a mohlo v něm příjemně žít. 

Neznamená to ale, že dítě může dělat, co se mu zachce. Zájmem o objevování není omluvenkou pro jakékoliv chování.

Dobré je znát vývojové potřeby dětí a umožnit jim jejich zájmy. Ale tak, aby nám to nevadilo. Je důležité dětem dát jasné informace – “hranice”, jak se s věcmi pracuje a manipuluje. Děti to vlastně nevědí a jen to zkouší svým způsobem. Pokud tedy děti něco ničí či používají jinak než by se mělo, je dobré jim to vysvětlit a nenechat je v tom pokračovat. Ideální je, když chápeme, že děti ke svým činům nemotivuje chuť něco ničit ale zkoumat. Děti se potřebují ujistit, jak vše funguje, pochopit zákonitosti a souvislosti. Chtějí věci poznat, přijít jim na kloub a uspokojit si své vývojové potřeby.

Pochopme vývojové potřeby

Mezi základní vývojové potřeby (které má dítě v sobě od přírody definované) a nám dospělým dají hodně zabrat jsou:

  • dotýkat se vody, písku, hlíny, rostlin, zvířat
  • pracovat s nářadím či různým materiálem
  • všemožně se pohybovat, lézt, běhat, sprintovat, šplhat, skákat, kroužit a točit se, klepat a tlouct, tlačit, házet a hodně, nosit a přenášet, vyklápět a sypat, otevírat a zavírat, míchat a mísit různé substance, čmárat a mazat, třídit a zastrkávat, lámat a ohýbat, sklápět a kolébat, tahat a tlačit.
  • svobodu se vyjadřovat, plakat a smát se, vyjadřovat bolest a nepopírat jí, vztek i radost, možnost poslouchat a mluvit.  
  • Zdroj. Rebeca Wildová, Svoboda a hranice, láska a respekt

Je dobré děti pochopit a ukázat jim také, že je chápeme. Ale být konzistentní a dodržovat nastavená pravidla. Např. dítě baví házet písek do vzduchu. Pravidlo je, že písek neházíme na další děti. Když chápeme, že toto je vývojová potřeba dítěte, necháme ho házet, ale např. mu ukážeme, že může házet do křoví a nikoho tak neohrožuje. Dítě jednodušeji přijme pravidla, než pocit, že není pochopeno svým okolím.