Archiv pro štítek: smysly

Jděte ven! Proč?

 

IMG_5359 (3)Mám pocit, že by děti měli chodit ven do přírody. Cítím, že to dělá dobře jim i dospělým. Užíváme si to všichni společně! Snažím se touto aktivitou vyplňovat, co nejvíce času našeho městského života. Když k mým pocitům získám ještě “vědecké informace” a krásné čtení na blogu jdeteven.cz,  trávím čas venku snad ještě raději:). 

jdeteven-logo je aktuálně podpořený z Fondu EHP, grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska, nabízí pomocnou ruku rodičům, aby mohli trávit více času s dětmi venku a užívali si společný čas intenzivně a v pohodě. Na webu www.jdeteven.cz najdete inspirativní články, hry a jednoduché aktivity, které učí děti kamarádit se s přírodou a zároveň se u nich baví celá rodina.

Zajímalo mě k tomu pár věcí. Zeptala jsem se na to autorky blogu Alice Jiráskové

Uvádíte, že lidé jsou dnes spíše městský druh a že v zahraničí se roztrhl pytel se studiemi, které předkládají důkazy o tom, jak moc je pro nás – dospělé i děti – příroda důležitá. Můžete uvést hlavní důvody?

Označení bych ještě rozšířila na „městský a neustále u něčeho sedící”. Sedíme, energie se v nás kumuluje a uvnitř se velmi těžko vypouští. Když nechceme, ven nemusíme, ale pobyt venku našemu tělu i duši chybí.

Příroda má blahodárné účinky na člověka ve všech směrech. Jde o to, na co se soustředíme. Zkuste si malou asociační hru a položte si otázku, co pro vás znamená být venku? Mě jako první slovo napadá pohyb a s ním spojená volnost. Když jsem s dětmi venku, mám zaručeno, že se vyběhají, a nemusím je k tomu nutit. Jejich přirozená touha objevovat a zkoumat okolní svět jede venku na plné obrátky. Což předpokládá, že vám nebude vadit, když se umažou, budou lézt po stromech nebo se vymáchají v potoce. 

Čerstvý vzduch a zeleň, obojí funguje jako výkonná čistička unavené hlavy. Náš mozek pořád nad něčím přemýšlí, je to vyčerpávající práce. I krátká procházka venku vás nabije a posílí schopnost soustředění. Děti pak mají více trpělivosti, méně se rozptylují a déle se vydrží zabývat jednou věcí. 

Například bylo provedeno několik výzkumů o vlivu zeleně na zlepšení pozornosti dětí s tzv. poruchou osobnosti s hyperaktivitou (ADHD). V jednom z nich americké vědkyně Andreas Faber Taylor a Frances E. Kuo naordinovaly sedmiletým až dvanáctiletým dětem trpícím ADHD jakožto léčbu 20 minutovou procházku v různých typech venkovního prostředí. Výsledky? Děti se lépe koncentrovaly po procházce v parku než po srovnatelné procházce v centru města či v bytové zástavbě. Efekt této léčby byl překvapivě velký, dokonce srovnatelný s léčebnými účinky dnes široce předepisovaných léků na ADHD. Výzkum tak nastolil otázku, zda „dávkování přírody“ nemůže posloužit jako bezpečný, levný a široce přístupný nový lék přispívající ke zvládnutí symptomů ADHD.

IMG_5517 (3)

Mohla byste uvést příklady, jak pobyt venku rozvíjí smyslové vnímání malých dětí, motoriku a dokonce smysl pro zodpovědnost?

Stavění domečků v lese, zkoumání kaluží, chození naboso, sbírání pokladů z přírody a další jednoduché činnosti jsou báječnou příležitostí, jak stimulovat a rozvíjet naše smysly. Různé podoby chození, běhání, skákání, padání, lezení, válení či kutálení poskytují dětem nejenom zábavu, ale také rozvíjejí jejich hrubou motoriku (především v rovnováze a koordinaci pohybu). Děti milují zdolávání překážek, jako jsou kameny, kmeny, terénní nerovnosti. Velkou roli hraje prostředí, ve kterém se pohybují. Samozřejmě nemůžete čekat zázraky, když děti vypustíte na rovný zatravněný plácek nebo vydlážděnou terasu, kde nejsou žádné další podněty.

Nechte své děti, aby zkoušely i náročnější aktivity (chodit po kládách, lézt po stromech apod.). Podporujte je v tom, aby se učily samy rozpoznat, co ještě dokážou a co už pro ně představuje příliš velké nebezpečí. Jestliže budete v dobré víře tato rozhodnutí dělat neustále za ně, děti se nenaučí odhadovat svoje schopnosti samy a paradoxně tak budou ve svém  životě vystaveni daleko většímu nebezpečí. 

Nohy_z_bot_ven (3)

V Montessori pedagogice se hodně pracuje s přirozeným vzorem dospělých, jak toho lze využít při seznamování dětí s přírodou?

Můžeme začít tím, že poopravíme svůj slovník, když mluvíme o počasí. Vidím to sama na sobě, jak je někdy těžké překonat se a nebrat nepříznivé počasí jako dobrou výmluvu, proč nemůžeme jít ven. Přitom déšť a vítr je výzvou pro jiný druh zábavy, o kterou by bylo škoda se ochudit. Děti počasí neřeší tak jako my, dospělí. 

V útlém věku je pro děti důležité, abyste byli venku s nimi a byli jim v přírodě dobrými průvodci. Není nutné vymýšlet složité hry a vydávat se daleko od domova, abyste si to užili. Stačí se společně divit, objevovat, dřepnout si a koukat se na svět z dětské výšky. Odklopit kámen a pozorovat hmyzí život, rozbíjet led na zmrzlém potoce, sbírat klacíky… Ze zdánlivě jednoduché aktivity se může vyklubat zásadní životní zážitek. 

My se často vydáváme ven „jen tak“ a téměř vždy se vracíme se zajímavým příběhem. Máme svá oblíbená místa, na která se často vracíme a pozorujeme, jak se tam příroda mění v průběhu roku. 

I starší děti ocení, když s nimi sdílíte společný čas. Rodina se odloguje, odpojí, vypne elektronické mazlíčky a rázem jste všichni spolu teď a tady. Body navíc získáte, když sebou na výlet vezmete dětem jejich kamarády. Děti v partě šlapou jako hodinky. Rázem si nikdo nestěžuje, že je to daleko, do kopce a kdy už tam budeme.

Použité zdroje: http://jdeteven.cz/cz/proc-chodit-ven

Co, vás osobně Alice vede k tomu, že říkáte svým dětem: Jděte ven?

AJ_profilovka (3)Když jsem byla dítě, byli jsme venku často.  Zásadní zážitky se odehrávaly s partou na rohu naší ulice. Teď, když mám své vlastní děti, je to trochu jiné.  Na naší ulici si samy hrát nemohou. I když žijeme na maloměstě, tak se ulicemi často prohání jedno auto za druhým.  Navíc děti chodí do kroužků a i doma mají hodně podnětů, kterými se zabaví. Čas venku si dáváme do programu. Přestože je to součást mé práce, občas to chce pořádnou dávku trpělivosti a pozitivního přístupu, aby se vypravování ven obešlo bez otrávených obličejů. Beru děti ven, protože chci být taky venku. Překonávám ten zdánlivý odpor, protože venku to většinou funguje, děti se ponoří do svých her a nakonec tam zůstanou déle, než jsme předpokládali.

 

 

Výtvarka pro 5 smyslů na doma

IMG_36771Když dceři byl rok, chtěla jsem jí představit malování a  jako první mě napadly tempery. Dělají krásné syté barvy a práce se štětcem by pro ni mohla být zajímavá. Ale vzápětí jsem se zarazila a představila si, co asi tak s barvami udělá – začne je strkat do pusy.

A tak jsem jí raději dala pastelky, které mi přišli bezpečnější při “ožužlávání”. Jenže na pastelky většinou malé děti musí tlačit, aby z nich vydolovali nějakou krásnou stopu a to bývá u malých nezkušených batolat problém. Tak se stalo to, že jí malování nijak nezaujalo a skutečně malovat začala mnohem později.

Škoda, že jsem tehdy neznala např. tento recept http://carujeme.cz/jedla-prstova-barva-pro-deti-za-par-korun/ nebo koncept “Výtvarky pro 5 smyslů” jejíž koncept vytvořila Montessori lektorka Kamila Balcarová. 

S Kamilou jsme se potkaly na kurzu AMI, kde s nadšením o své metodě mluvila. A řekla bych, že nadšeni z toho mohou být i další rodiče!

Ahoj Kamilo,

jsi autorkou konceptu “Výtvarka pro 5 smyslů”, mohla by jsi říci jak vlastně vznikl a proč?

Výtvarná výchova je jedním z oborů, které jsem vystudovala na Pedagogické fakultě UK v Praze. Původně jsem pracovala s dětmi v pubertálním věku. Díky nim jsem se naučila přemýšlet nad výtvarkou z hlediska věkových potřeb a zvláštností dětí, tak aby se v hodinách Vv zapojili i ti, kteří měli z nějakého důvodu už zablokovanou tvořivost anebo zrovna procházeli obdobím “krize výtvarného projevu”.
Pak přišly mé vlastní děti a ukázaly mi, co nejvíce potřebují, aby jejich přirozená touha udělat stopu či záznam nebyla hned v zárodku potlačena.
A konečně studium Montessori pedagogiky mi umožnilo propojit své postřehy z praxe s Montessori filozofií i didaktikou.
Výtvarka pro 5 smyslů” je tedy syntézou teorie a praxe , je to v zásadě jednoduchý koncept podpory přirozeného tvořivého potenciálu nejmenších dětí. Vznikl, protože ráda tvořím. Když jsem hledala podporu v běžně dostupných knížkách s výtvarnými nápady pro malé děti, zjistila jsem, že se téměř všichni autoři orientují na děti od 3 let výše. Vymyslet tedy koncept práce s batolaty se mi jevilo jako zajímavá výzva.

Jak tento koncept přijímají další rodiče?

“Výtvarku pro 5 smyslů” učím hlavně v rámci rodinných center. Pracuji s dětmi a rodiči v kurzech, vedu semináře pro rodiče, zároveň učím v lektorském týmu, kde vzděláváme lektory rodinných center. Dospělí jsou často překvapeni, jak přirozené a jednoduché je vyjít z tvořivých potřeb malých dětí a začlenit výtvarku do běžného každodenního života.

Jak tedy s batolaty pracuješ, nedala by jsi nám pár tipů na výtvarné aktivity?

Prvním krokem je, nechat malé děti vyzkoušet si různé druhy materiálů, ze kterých se dá tvořit, nechat je tyto materiály prozkoumat, umožnit jim zapojit všechny smysly. Pro batolata je totiž přirozené, že svět zkoumají všemi smysly, potřebují se nejen dívat, dotýkat, ale též ochutnávat.
Proto materiály musí být nejen bezpečné, ale ještě lépe jedlé. Vlastně je nejpřirozenější, když pro tvořivé účely v tomto věku poslouží potraviny či suroviny (např. modelína z mouky, vody, soli, lepidlo ze Solamylu, čaj či pigmenty z koření na malování). Děti od cca 18 měsíců už tuto modelínu, lepidlo či pigmenty, primárně nejedí,  vedeme je k tomu, jak se s materiály pracuje, ukazujeme postupy modelování, lepení, malování apod. Pokud však dojde k ochutnání, nehrozí žádné nebezpečí. Jedlost materiálů je také skvělá pro uvolnění rodiče, který tím pádem příliš nezasahuje do tvořivého procesu dítěte, protože kromě umazání nehrozí žádné nebezpečí. Pokud je dospělý dobrý pozorovatel vnímá, že v batolecím věku je tvořivost přirozenou součástí dítěte, pro dítě má význam především proces, nikoliv výsledný produkt. Dítě do 2 let např. potřebuje lepit tak, že se svobodně ponoří do činnosti lepení, spotřebuje celé “lepidlo”, nevnímá důležitost použít lepidlo, jen jako prostředek ke slepení nějakého výrobku.

Dalším důležitým krokem přirozené podpory dítěte v jeho tvořivosti je nechat ho pracovat s bezpečnými nástroji (např. kulaté nůžky, štětce s kulatým držátkem, dobře uchopitelné voskovky měkké pastelky, křídy namočené v mléce, či tupý klacík na kreslení do písku).

Nechat děti něco vyrábět podle námětu (např. jablíčko, motýl, žába apod.) je třetím krokem a má smysl od 2 let výše.
Je dobré vědět, že pokud se má dítě do námětu nějak samo promítnout, musí ho prožít, mít zážitek, aby námět nebyl jen napodobivou šablonou. Když např. s dětmi pracujeme na námětu “jablko”, mělo by ho nejen vidět, ale dostat do ruky, vnímat jeho velikost, váhu, povrch, přičichnout si i ho ochutnat. Zážitková lekce, seznámení s reálným předmětem zvířetem či substancí by měla předcházet zpracování jakéhokoliv výtvarného úkolu. Do 3 let věku totiž tento zážitek, proces, opět silně převýší význam výsledku – např. hotového obtisku jablka.

A zde je pár receptů na výrobu domácích výtvarných materiálů:

Modelína

1 hrnek studené vody – 230 ml 1 hrnek soli – 200 g
3 hrnky hladké mouky – 600 g

Mouku se solí smícháme dohromady, postupně přiléváme vodu, až zpracujeme hladké a poddajné těsto, které se nelepí. Nevaříme. Hotové výrobky necháme vytvrdnout na vzduchu.

Domácí lepidlo

100 ml vody
1 lžička solamylu

Solamyl rozmícháme ve studené vodě a za postupného míchání přivedeme k varu, povaříme 1 minutu, dokud nezhoustne. Necháme schladnout, přelijeme do sklenice. Toto lepidlo lze použít do 24 hodin, pak mění konzistenci. Je vhodné na lepení papíru.

Potravinové Pigmenty a barviva vhodné pro děti

kurkuma
paprika
skořice
kakao
matchatea (intenzivní zelený čaj z Japonska)
štáva z řepy

šťáva z borůvek či aronie

Pigmenty z koření nejlépe získáme tak, že koření krátce povaříme v troše vody, necháme přes noc louhovat a ráno scedíme přes husté síto.
Barevné šťuvy z borůvek či aronií získáme propasírováním čerstvých plodů, u řepy je lepší nakrájet na kousky a povařit, po vychladnutí použít vyvařenou hustě červenou šťávu.

Prášek zeleného matchatea je třeba přelít vroucí vodou, nechat krátce vylouhovat.
Pigmenty nejlépe malují na bílé savé papíry (ruční papír či kladívková čtvrtka) nebo jsou vhodné k obarvení domácí modelíny.

 

Jak uvařit oběd a přitom se věnovat dětem?

Na našich Montessori pracovnách se rodiče i velmi malých dětí často ptají – jak to máme udělat, abychom příjemně zabavili dítě během doby, kdy potřebujeme udělat nejnutnější věci v kuchyni, např. uvařit sobě a dítěti oběd? Zde je několik tipů, jak můžeme k této každodenní výzvě přistupovat.

Prvním krokem je zamyšlení nad faktem, že dítě touží dělat to, co děláme my dospělí v jejich okolí. Děti mají od narození silnou touhu se nám přizpůsobit a stát se člověkem jako jsme my. Když je – klidně už od věku miminek – zapojíme právě do vaření, nabídneme jim zábavu a možnost pozorovat skutečný svět. A my přitom uvaříme oběd. Nesmíme však zapomenout, že děti dělají věci proto, že je baví dělat danou věc – a ne ji dodělat, jako my dospělí. Baví je krájet okurku, ne ji nakrájet:) Než skutečně začnete, je dobré si postup činnosti s dítětem dobře promyslet a připravit si vše potřebné k práci.

Jak uvařit oběd a přitom se věnovat dětem?

cca 4 měsíce: Rodič loupe zeleninu na polévku, sedne si s mísou na zem (pozor na nůž) a položí miminko vedle sebe, umožní mu si sáhnout do mísy se slupkami, počítá s tím, že dítě bude slupky strkat do pusy (tedy by měly být čisté, např. umyje jednu a tu mu poskytne).

cca 9 měsíců: Rodič opět připravuje zeleninu a nyní již ukáže dítěti, jak se dají slupky přendat z jedné mísy do druhé. Poté nechá dítě samostatně pracovat dle jeho schopností, časem se to dítěti podaří.

cca 12 měsíců: Rodič připraví dítěti mísu s vodou (postačí velmi málo vody např. jen 1 cm u dna mísy) a kartáček a ukáže dítěti, jak se dají mýt brambory a pak ho nechá samo pracovat.

cca 15 měsíc: Do police, kam dosáhne (s ohledem na to, zda leze či již chodí) dáme lžíci a prostírání, které si dítě samo donese ke stolu (i lezoucí miminko dokáže přenést věc, pokud to již několikrát vidělo u svého rodiče).

cca 18 měsíců: Rodič ukáže dítěti, jak si může samo namazat chleba pomazánkou, rodič počítá s tím, že se to dítěti nepovede, ale dá mu prostor si to vyzkoušet tak, jako to dělá dospělý a časem se to naučí. Není potřeba chléb po dítěti přemazávat a opravovat ho.

cca 2 roky: Rodič připraví např. banán či okurku na krájení a ukáže dítěti, jak se to krájí. Děti milují krájení, důležité je, aby to bylo měkké, aby se to dítěti podařilo, dosáhlo samo výsledku a zažilo si pocit “já jsem to dokázal a dokážu i další věci”.

cca 2,5 roku: Rodič ukáže, jak se rozbíjí syrové vejce a nechá dítěti možnost si to samo vyzkoušet. Rodič počítá s tím, že asi budou společně muset vyndat skořápky z nádoby nebo že vejce bude rozlité kolem, ale časem se to podaří.

cca 3 roky: Nyní už je mnoho možností, co se s dětmi dá dělat – hníst těsto, sypat ingredience do mísy, krájet…

Voda – velký magnet pro všechny děti

P1120726

Dnes pro Vás mám obzvlášť vypečenou otázku jedné maminky. Otázka a odpověď se pro Vás může stát inspirací i pro řešení jiných každodenních situací. Techniku kolovrátku můžeme použít na mnoha místech komunikace. Vymezuje jasné hranice: pokud si jsme opravdu jisti a dítě to z nás cítí (tón hlasu – rázný, ale klidný), nepokouší se pak již dané hranice překračovat.

Montessori inspirace pro život – otázky a odpovědi

Otázka

Máme doma psa a ten má misku s vodou. Naše miminko staré 8 měsíců do ní stále leze. Nechce se mi ho plácat přes ruce a nevím, jak jinak to řešit.

Odpověď

Voda je velký magnet pro všechny děti.  Miska s vodou pro psa by měla být stále plná, což je pro děti úžasné – umí se v ní opravdu moc hezky vymáchat, vypadají pak jak vodníci.  Přeci jen ale můžeme v této chvíli něco udělat a děti jsou schopné to akceptovat, i když jsou takto malé (při několika opakováních). Připravíme velmi podobnou druhou misku, kam dáme ale jen např. centimetr vody – tedy tolik, aby to dítě při svém zkoumání mohlo vylít a nebyl z toho až tak velký problém:). Pokud se dítě začne máčet v misce pro psa, klidně a rázně ho odkážeme na misku s vodou „Tahle miska je Rexe. Baví tě sahat do vody? Tamhle je tvoje miska a v té si můžeš na vodu sáhnout.“

Děti do tří let jsou smysloví průzkumníci

P1120754rrrrrrrNa Montessori pracovně ve 4medvědech mě coby lektorku zaujala jedna věc, resp. jedna holčička. A chci se s vámi o to podělit.

Holčičce byl rok a půl a po té, co si několikrát prolezla schody, usadila se u stolu s pomůckami pro rozvoj prstíků – různé  “vkládačky a zasouvačky“. Vybrala si jednoduché papírové kelímky, které se zasouvají do sebe. Vyzkoušela to a hned napoprvé se jí to povedlo. Bylo evidentní, že to pro ni nebyla nová dovednost: s touto vlastností – že se věci dají zasouvat do sebe – byla už srozuměná. Bylo ale zajímavé, jak si kelímky z recyklovaného papíru dlouho prohlížela. Různě je hladila – jedním a druhým směrem, otáčela, převracela a nakonec je ochutnala. To co jsem viděla, byla krásná ukázka toho, jací jsou naše děti do tří let „smysloví průzkumníci“. Maminka holčičky ji krásně nechala a jen ji pozorovala. Tím jí dopřála to, co přesně potřebovala – klid na zkoumání.

Děti od narození do tří let jsou tzv. „smyslovými průzkumníky“ – vydávají se na své průzkumné cesty každý den. Z počátku se jen překulí na bok, později už i dolezou na druhý konec domu nebo za čas vylezou na zahradu či do lesa a zkoumají vše, co jim přijde pod ruku. Vše, co v prostou naleznou, si prohlížejí, vnímají dotekem, čichem, někdy i poslouchají, jaké zvuky to vydává při bouchnutí a na konec to ochutnávají. Všechny tyto střípky informací přicházející do mozku skrze smysly a utvářejí  obraz o reálném světě a jeho souvislostech.

Dopřejme dětem co nejvíce smyslových vjemů! I maličkosti, které nám přijdou nezajímavé, jsou pro ně velkým objevem. Pamatuji si na dceru, která s velkou oblibou lezla a pak i chodila do skříně se suchými potravinami a probírala se pytlíky těstovin, krabičkami rýže. Někdy čichala ke kořenkám. Vše nějak jinak šustilo, vonělo a vše bylo zajímavé. Někdy jsem jí i na ruku dala pár těstovin, rýže či i trochu mouky – a to byla věc! Vždy jsem jí do ručky svěřila jen tolik, kolik se mi pak chtělo uklízet :).

Patlání, které ruší od jídla

Montessori inspirace pro život – otázky a odpovědi

P1100957Otázka

“Má dcera ve věku 1,5 roku se velmi touží patlat v jídle. Ale řekla bych, že jí to vlastně od jídla ruší – ve výsledku sní jen trochu, všechno kolem je upatlané a většinu času se jídlem jen prohrabuje ručičkama.”

Odpověď

Většina dětí si tím musí projít. Některé děti toto období mají už před ukončením prvního roku. Konzistence jídla je totiž velmi zajímavá pro smyslové zkoumání dětí. A smyslové zkoumání děti velmi potřebují pro svůj zdárný vývoj. To, co my jako rodiče můžeme udělat je podívat se tzv. pod pokličku a zjistit, co se za tím skutečně skrývá. Můžeme pak následovat několik níže popsaných kroků:

1.       Nechat dítě patlat, čímž se touto aktivitou nabaží.

2.       Nenechat dítě patlat jídlo –  protože jídlo je na jídlo a ne na patlání.

3.       Nabídnou tedy dítěti jinou „patlací“ aktivitu na jiném místě než u stolu a v jiný čas než v době jídla. Nabízí se např. omyvatelná podlaha s podložkou u kuchyňské linky či v koupelně.

4.       Na patlání dítěti můžeme vyrobit hmotu, jejíž konzistenci (tekutější či tužší) můžeme měnit, aby si dítě mělo možnost osahat vše a získat tak co nejvíce informací o tomto světě. Pro dítě může být i zajímavé mít sypký materiál.

5.       Recept na hmotu: půl hrníčku mouky, půl hrníčku vody a lžičku jedlého oleje, poměr lze měnit.

6.       Tohle můžeme nabídnout už i např. devítiměsíčním miminkům a dále pak v jakémkoliv věku – pokud vidíme, že to dítě stále zajímá (i třeba pětileté děti se k patlání rády vracejí).  Hmota je jedlá a u malých dětí můžeme očekávat, že ji budou zkoumat i skrze ústa. I to je v pořádku. Jen prosím pomysleme na lepek a stáří vašeho miminka.

Výsledek tedy je, že děti získají zkušenost s dalšími hmotami, protože jim to umožníme. Děti také zjistí, že u jídelního stolu se jí a nemají pak potřebu zde patlat jídlo. Mohou se v klidu najíst, protože je nerozptyluje jejich potřeba zkoumání.

Můžeme s tím začít i u starších dětí, které již mají nějaké zkušenosti za sebou – již u jídla patlaly a rodiče jim to odpírali a žádali je, aby jedly. Nejdříve ale musejí děti pochopit (díky stálému a neústupnému opakování ze strany rodiče), že nyní se trochu změnila pravidla daná rodičem. Že patlat se může, ale ne u stolu, ale na podložce někde jinde.

Jsme ochránci pozornosti?

2012-10-02 10.01.32

Tento týden jsem si povídala s jednou maminkou velmi malého miminka o dětském soustředění a jeho podpoře. Došly jsme k tomu, že v dnešní rychlé době je to skutečně oříšek i u nás dospělých – soustředit se na jednu věc a nemít u toho v hlavě spoustu dalších úkolů. A to i přesto, že schopnost soustředit se a mít patřičnou koncentraci je tak důležitá pro náš osobní i pracovní život!

Jsme ochránci pozornosti?

Děti a i miminka potřebují příležitost k nácviku první pozornosti na to, co je skutečně zajímá.  Pro nerušené udržení pozornosti, kdy jsou samy v hluboké vlastní účasti. Proto by bylo fajn mít také prostředí pro miminko jednoduché, bez zbytečných „poutadel”.

Je lepší vždy nabídnout jen jeden klidný objekt pro pozorování či pro pozdější osahávání či ocucání. „Poutadlem” může být třeba i barevná přikrývka na spaní či pestrá dečka, kde miminko leží v době svého aktivního času. Mnoho barev děťátko zahltí tak, že o ně zcela ztratí zájem. Příkladem také mohou být např. barevné, hrající a blikající kolotoče nad postýlku našich miminek. Co si z tohoto zmatku má miminko vzít za zkušenost?

Je lepší dítěti nabídnout jednu závěsnou hračku a když si ji v klidu prozkoumá, dát mu další. I hrající melodie je někdy fajn, ale odděleně od dalších vjemů. Rodič je v tomto případě stavěn do role ochránce pozornosti, kterou popisují autorky knihy „Montessori from the start”, P. P. Lillard a L. L. Jessen. Rodič zde nabízí dítěti ke zkoumání jednoduché objekty v jednoduchém prostředí a neruší dítě při koncentraci, snad jen kdyby bylo v bezprostředním ohrožení. I naše chvála a potlesk při povedeném úkolu dítě vyruší, čímž zcela vykročí ze své hluboké koncentrace a návrat je již v daný moment obtížný. Hluboká koncentrace u dětí vyúsťuje v uvolnění a spokojenost s úspěchem.

Tyto principy lze uplatnit i u starších dětí. Moje lektorka Patricia Wallner nám dokonce říkala, že měla ve své školce pro děti 1,5 – 3 roky pravidlo pro učitele:  „Pokud vyrušíte dítě při práci, na kterou se soustředí, dostanete výpověď. Pokud dítě neohrožuje sebe či ostatní nebo neničí materiál, nikdy ho nevyrušujte!”